Pes , děti a rodina

I když se budu  opakovat   :)  - obdivuji   ''půvab '' psaní  p.Sehnerové......,

zde  pro vás úryvek z jedné mé  oblíbené  knihy .

Dr. Irena SEHNEROVÁ

 PES, DĚTI, RODINA: Pes jako hlídač, obránce a společník

Kniha je věnována vztahu dominantního psa k pánovi, k „vlastním“ i cizím dětem, k pánovým příbuzným a známým, radí, jak mít v psovi jak spolehlivého hlídače a obranáře, tak spolehlivého kamaráda k dětem. Část knihy pojednává o správném chování dětí ke psům a přináší praktické návody, jak se mají chovat při útoku psa.
Přináší neocenitelné rady a informace, které v žádné jiné knize u nás vydané nenaleznete.

Proč to ve smečce klape?
Tak, jako lidé své psané zákony obcházejí, porušují, ba pošlapávají, vlci své nepsané zákony dodržují. O hierarchickém uspořádání smečky a o způsobu jejího života se „nepolemizuje“, řád a disciplínu mají vlci v genech.
Program na přežití smečky není nic „třetihorního“: tak, jak se po staletí rozvíjí intelekt vlků, tak se po staletí průběžně „inovují“ i jednotlivé prvky programu.
Bylo vypozorováno, že v každé vlčí smečce je dvojí, na sobě nezávislá podřízenost: jedna pro vlky, druhá pro vlčice. V čele smečky stojí buď jeden rodičovský pár, nebo nejrespektovanější vlk-samec. „Osobnostmi“ nikdy nejsou ti nejsilnější, nejdravější a nejbezohlednější, ale ti nejinteligentnější a proti stresům nejodolnější jedinci.
Ochránkyní pořádku ve smečce je alfa-vlčice. Vládne vlčímu fraucimóru a v mnoha aspektech požívá mnohem větší autority nežli alfa-vlk.
Je to dáno tím, že tato vlčice má tak silně vyvinutý pud sebezáchovy, instinkty a „zdravý vlčí rozum“, že ji respektují i fyzicky mnohem zdatnější samci.
Co respektují, oni se jí, militantní feministky, bojí jak čert kříže! Navíc moudrá příroda nic neponechala náhodě: samci, obrazně řečeno, zamontovala do mozku „pojistku“ zabraňující agresi vůči samicím a štěňatům. Proto na vlčici nikdy nezaútočí, byť by ho jakkoli „prudila“. Nekousne ji ani v sebeobraně.
Blokace agrese funguje i ve vztahu psa k fence. Aura se na Mona upřeně zahleděla a on nejenže přestal dělat to, co dle psího zákona dělat neměl, ale začal si to u ní žehlit: dobromyslně zafrflal, poskočil jak kozlíček, provedl vyzývací štěněčí gesto – Pojď si se mnou hrát! –, to vše s odvráceným pohledem.
Pokaždé jsem si vzpomněla, jak Mon bez sebemenší námahy knokautoval volně pobíhající německé ovčouny, které do blízkosti jeho obrovské tlamy přilákala Auřina vůně, na jeho strašlivý výpad proti rotvajlerovi, kterého přilákala moje svačina, a proti novofundlan?anovi, kterého přilákal kocourek Váňa, nosívaný jako pejsek v kabele, a měla jsem co dělat, abych udržela vážnou tvář.
„Nezabiju tě, protože šetřím energii,“ řekla mu ležící Aura a smířlivě zamrkala. Pes o dvacet kilo těžší než fenka si úlevně odfrkl.
Jakmile však překročil meze, Aura vystartovala. V tu chvíli mi připomínala rozzlobenou manželku s válečkem na nudle v ruce: Monovi ječivě vynadala a několikrát ho štípla do krčního laloku. Během desetiletého soužití mu dvakrát prokousla pysk.
Na odplatu pes nikdy ani nepomyslil, pouze s kňučením uskakoval. Nevrhejte se mezi fenku a psa, když si ujasňují rodinné vztahy. Vězte, že oni vaši „manželskou poradnu“ nepotřebují.
Dominantní vlčice vykonává jak funkci kontrolora, policajta a soudce, tak také hospodáře a manažera. Stejné role plní alfa-fenka i v psí smečce, a neobávám se říci, že i ve smečce zvané rodina.
Kdo si myslíte, že měl v naší smečce (já, muž, pes Mon a sibiřští kocouři) vůdčí roli? No přece fenka Aura! Veškeré naše jednání a konání bylo de facto podřízeno fyzickým potřebám a psychické pohodě té, která nám dovolila, abychom ji milovali.
Po jejím odchodu jsme byli dočista vykolejení. Jako by náš život ztratil svůj systém a řád.
Mon získanou „svobodu“ neunesl. Uběhlo deset dní a pes se zas za fenkou rozběhl, aby mu tam, kam lidské oko nedohlédne, opět přikazovala, co může a co ne. Až sebezničující je také věrnost a vzájemná pomoc mezi vlčími dvojicemi. Dokládá to i tato příhoda.

(...)

Děti a psíchologie

Upřímně přiznávám, že mi trvalo léta, než mě přestala svrbět dlaň při sledování filmů západní provenience. Dětští hrdinové se mi jevili jako z řetězu urvaná „bojová plemena“, jejich rodiče jako submisivní jedinci společenských plemen. Co všechno rozjíveným dětem dospělí dovolí, co všechno si od nich dají líbit? žasla jsem a před očima se mi mihl babiččin vrbový proutek. Lupho přes fald, ty neposlucho, ať mi nepřerosteš přes hlavu!
To, co mě nadzvedávalo ze židle, se nazývá francouzský model výchovy. Odborně se mu říká „laissez faire“, což lze přeložit jako „Ať si dělá, co chce“.
Středoevropané, zejména pak Češi, vychovávají své děti podle německého modelu, založeného na disciplíně a přísnosti. Stačí jen o něco více disciplíny a o něco více přísnosti a z dětí je vymycována spontaneita a autenticita.
Rodiče v dobré vůli vychovat z dítěte tzv. slušného (čti z řady nevybočujícího) občana omezují spontánní projevy svých dětí také tam, kde to vůbec není zapotřebí. Pedantický, přísně trestající otec může své děti psychicky zlomit, vykolejit. Je to stejné jako se psy: z jednoho psa učiní drezúra a bití bázlivého ubožáka, z druhého kousavého pošuka. Óbrpedanta měl za otce Adolf Hitler, otce surovce Stalin, matku šikanézu většina světoznámých spisovatelů... 
Který model se lépe osvědčuje?
Děti vychovávané dle francouzského modelu se ve svém dospívání brzy osamostatňují, jsou tvořivější, kurážnější, neskrývají své city a neobávají se říci svůj názor, takže z nich vyrostou silnější a výraznější osobnosti. Můžete hádat, a to dvakrát, podle kterého modelu jsou vychovávány americké děti!
Já si však myslím, že by se měly vyváženě uplatňovat obě metody: nebránit dítěti v rozletu, ale zároveň mu vysvětlovat, že existuje „letový řád“: toto můžeš, máš-li odvahu se odlišovat a bojovat za svůj názor, ale toto nikdy nesmíš: Nesmíš podvádět, lhát, krást, zabíjet... Nedělej druhému nic, co by bylo nepříjemné tobě!
Fascinuje mě, když někdo skládá se psem zkoušky poslušnosti a doma má neposlušné dítě.
Dobrý vychovatel respektuje individuální zvláštnosti dítěte a stanoví hranice, jež dítě nesmí ve svém konání překročit. Dobrý pedagog není sobec, lhář, slibotechna, je vnitřně vyrovnaný, v každém ohledu je džentlmen. Všechny tyto vlastnosti má pes.
V komunikaci se psem je dítě samo sebou, pes je přijímá takové, jaké je. Pes učí dítě milovat druhého láskou upřímnou a nezištnou, učí je ohleduplnosti, učí je odpouštět, učí je nejenom brát, ale i dávat.
Pes dělá jenom to, co si myslí. Proč si některých lidí vážíme? Protože se jejich řeči nerozcházejí s činy. Ani „mluva“ psa se nerozchází s jeho chováním: když vás vítá širokým máváním ocasu s rozmachy, říká vám tím, že vás rád vidí a že vás nikdy nekousne. Člověk vám řekne, že vás má rád, a pak vás rafne.
Pes podněcuje psychický vývoj dítěte a zbavuje je řady strachů a nočních můr. „S Britou se nebojím bubáka,“ svěřil se mi kamarádčin tříletý synek. „Já s Aurou ani čerta,“ pošeptala jsem mu a kluk na mne spiklenecky mrknul.
Dítě žijící s velkým psem Dobrákem je méně bojácné a úzkostlivé („Brita Pavlíka nikomu nedá!“), lépe navazuje kontakty s dětmi i s dospělými („Brita se Pavlíka zastane“).
„Teto, Brita vyhrabala hnízdo myší, tak ti tudle jednu posílá, když jsi kámoška... Jejda, ta svině mi zdrhla! Hele, vlítla ti pod knihovnu!... No, až přestaneš pištět a slezeš ze stolu, tak popros Tichona, ať ti ji chytne.“
Přestala jsem pištět, slezla jsem ze stolu a Pavlíkově sestře Janě, žákyni II. B, jsem za Britin dárek se slzami v očích poděkovala. Kocour se od chytání rejska distancoval, a tak ho chytl muž. Inu, není nad dělbu prací v rodině!
Britiny „děti“ nemají chybu: díky přátelské fence jsou „otrkané“ a dokáží se v partě prosadit. Prosazují se po dobrém, protože Brita žádný křik a žádné pošťuchování netrpí. Zaštěká, vlítne mezi malé potížisty, švihne ocasem – „Koho mám sežrat te? a koho potom?“ – a všichni furianti zkrotnou a hezky si hrají.
Chytrá, šikovná holka je ovčanda Brita, žádná psycholožka na ni nemá. Ta jde na děti s dětskou psychologií, vykonstruovanou fousatými vědci v minulém století, zato Brita je ovládá psí psychologií přezdívanou „psíchologie“.
Psíchologie fungovala už na děti pračlověka. Vědci přišli s tím, že pralidé si ochočili vlčata nikoli proto, aby jim v dospělosti strážila osady, neboť vlk si hájí svůj revír jen proti jiným vlkům, nikoli proto, aby s nimi lovili, protože odebrat čerstvému domestikantovi žrádlo byl podnik tuze riskantní, nýbrž aby hlídali a ochraňovali batolata v době nepřítomnosti jejich matek.

(...)
Aby pes nekousl
„Můžu si pejska pohladit?“ ptávaly se mě děti. Ať to byl vlčák, voříšek, ratlíček či středoasijec, odpovídala jsem: „Ne!“ Strč si toho čokla někam, náno pitomá! čítávala jsem v pohledech dotčených rodičů.
Co kdybychom situaci otočili? Zkusme to!
„To děcko je jak obrázek, mohu si je pohladit (pochovat, podrbat za ouškem, pošimrat pod bradičkou)? Vůbec si nepamatuji, na co všechno jsem dneska sahala, ale jinak mám ruce čistý!
Co? Že jsem afektovaná stará panna, že jsem zmaštěnej ouchyl?“
Vážení čtenáři, nedovolte, aby vašeho psa znepokojovali cizí lidé svými pseudosympatiemi. Kdo má skutečně zvířata rád, chová se k nim ohleduplně, neobtěžuje je a neděsí.
Žádný pes nemá vrozenou všeobjímající lásku k cizím dětem. Jeden pes pohlazení strpí, druhý dotěru varuje, třetí bez varování zaútočí. Dospělého člověka, který je mnohem vyšší postavy nežli dítě a má rychlejší reakce nežli dítě, pes praští čenichem, škrábne či kousne jenom do ruky, dítě však kousne do obličeje, do krku, poraní na hlavičce...
Lásku k dětem, dokonce k vlastním dětem, necítí mnozí lidé, tak proč ji automaticky čekáme od psa?
I když nám majitel psa dovolí, abychom si jeho miláčka pohladi-li, protože o pocitech psa příliš neuvažuje, nebo, což je nejčastější, neumí říci Ne!, musíme zachovávat určitá pravidla.
Nad psem se nesehneme s tím, že ho potlapeme po hřbetě nebo po hlavě (gesto dominance), necivíme mu do očí (gesto dominance), neceníme v úsměvu tesáky (gesto agrese) a nesaháme mu na čenich (gesto blbosti). Přidřepneme a s pohledem upřeným k zemi vyčkáváme. Je-li pes klidný, s odvráceným pohledem mu jako ve zpomaleném filmu a za chlácholivého „hodný pejsek, dám pac“ nabídneme k očichání ruku. Ruku neseme nízko, asi tak v úrovni psí hrudi, prsty jsou sevřené v pěst, aby neevokovaly představu drápů či zubů. Pes si naši tlapu očichá. Teprve pak psa pohladíme po hrudi.
Představuji si, že jsem pes, a nechápu, proč si na mne chcete máknout. Odporně mi páchnete, vašemu lichotivému tónu zbla nevěřím, navíc nejsem pejsek, nýbrž čubička...
„Víte co, pane, jděte se synkem hladit támhletu blondku, co čeká na tramvaj a očividně se nudí! Že by na vás za sexuální obtěžování zavolala policii?“
Přepadne-li vás kynologické harašení, snažte se ovládat. Psa ušetříte dilematu (kousnout, či nekousnout?), jeho majitele rozpaků.
Jakže si počínat, potkáte-li psa urvaného ze řetězu? Zastavte se a otočte se k psovi bokem. Přemozte zvědavost a na psa se nedívejte! Pakliže k vám pes přiběhne, aby zjistil, co jste zač, stůjte v klidu a s odvráceným pohledem okázale zívejte. Teprve pak se na psa podívejte, opět zívněte a dvakrát třikrát zamrkejte. To, co je u lidí považováno za nevychovanost (zívání) a chlípnost (mrkání), je u psů považováno za projev smířlivosti.
Na tato prastará gesta nejvíce slyší psi pastevečtí, jimž dosud nic přírodního není cizí. Kdykoli jsem Auru za něco kárala, ležící fenka odvrátila hlavu a zívala, div si tlamu neroztrhla.
Já ji nudím, či co? Jéžiš, teď se na mě konečně, dáma, podívala, usmála se – a mrkla! To už je vrchol drzosti! pomyslila jsem si, když mi to prvně předvedla.
Pomyslila jsem si to proto, neboť mi to zrovinka nemyslilo. Když jsem vyšuměla, uvědomila jsem si, že jsem byla svědkem psího appeasementu – usmiřování protivníka.
Dobrá, dobrá, říkala mi Aura svým zíváním a mrkáním. Já, šlechetná Aura, ti mé zlobení odpouštím. Dokonce tě miluji i za to, že jsem v záhonu mrkve vyhrabala zemljanku!
Běží-li k vám cizí pes a vy vedete za ruku dítě, přitiskněte je obličejíčkem k sobě a přikažte mu, aby bylo zticha jak pěna. Plačící, kvílící dítě vzbuzuje nežádoucí pozornost psa: pes je dosud šelma a nářek by u něj mohl spustit genetický kód masožravce: neznámý tvor naříká, poněvadž je zraněný, a zraněný tvor je snadná kořist. Soudruzi vlci, maso bude!
Pláč pánova mláděte v psovi vzbudí ochranný instinkt a pes vyrazí dítěti na pomoc. Stejně jdou vlci na pomoc svému vlčeti nebo druhovi. Ani tato varianta však není pro dítě bez rizika.
Žádného psa nesmíme nechávat s kojencem bez dozoru. Kojenec začne plakat a pes znervózní. Dítě není k utišení a pes zpanikaří, pojednou si není jist, je-li naříkající tvor zraněná oběť nebo štěně smečky.
Dítě křičí z plných plic. Pokud pes před decibely nezaleze pod gauč, usoudí, že malý řvoun je oběť, a zaútočí. Nebo se mu jako štěněti v nouzi snaží pomoci, odnést je do bezpečí, ale za co uchopit lidské mládě? Za přední packu? Za zadní packu? Už to mám? Za hlavičku!
Slyšela jsem o několika případech, kdy pes za nepřítomnosti rodičů zranil, ba zabil nemluvně.
Naučte své dítě, co má dělat, zaútočí-li na ně cizí pes. Trénujte formou hry tak často, dokud dítě bez sebemenšího zaváhání, to jest rutinně, neprovede to, co po něm chcete.
Dítě nesmí před psem utíkat, aby se nezměnilo v lovnou zvěř. Nesmí se dívat psovi do očí, zvedat ruce nad hlavu či je natahovat směrem k psovi, nesmí se smát a běžet psa usmířit. Naopak, padne k zemi, skrčí nohy pod sebe a pažemi si přikryje hlavu. Náhle je z něj želvička, jíž pes nemůže ukousnout ani ocásek, ani hlavičku. Pamatujme si, že čím více se plemeno svým vzhledem podobá vlku, tím více jeho jedinci akceptují prastaré vlčí signály usnadňující komunikaci. Naučíme-li se je používat, máme dobrou šanci, že se se psem „domluvíme“ po dobrém.
Ta plemena, která člověk vyšlechtil se záměrem, aby se až do stáří podobala štěněti, se jako štěně i chovají. Tomuto jevu se říká neotenie. Všichni domácí psi se díky domestikaci vyznačují jistou mírou neotenie. Proto se štěňata malamutů, pokusně vychovávaná spolu s vlčaty, při vyhodnocování vlčích signálů mnohdy mýlila. Psi s vysokým stupněm neotenie komunikují štěněčí řečí. Je zbytečné na ně mluvit výše uvedenou řečí dospělých psů, protože oni jí nerozumějí: žvatlají po štěněčím a jsou neznalí psích zákonů. Jejich chování v kritických situacích tedy není zcela předvídatelné. Strachy loužičkují jak štěně a pak vás rafnou. Proto si veterinární lékaři dávají větší pozor na sametového kokříka, než na haskouna či německého ovčáka.
Starobylá pastevecká plemena se vlkům nepodobají exteriérem, ale povahou. Vlk se lidem vyhne, středoasijec jdoucí bez pána lidi totálně ignoruje. Smečka hladových středoasijců projde vesnicí, projde městem a jedinému člověku nezkřiví vlas. Kdo bude tvrdit opak, bu? záměrně lže, nebo neví, jak vypadá středoasijec...
(...)

   2012