Jak je to u psa ?

 

Pes patří svým biologickým zařazením mezi masožravce a tomu odpovídá i stavba jeho trávicího traktu. 

Jeho zuby jsou typické zuby masožravce, přizpůsobené k trhání živočišných tkání a ne ke žvýkání rostlinných pletiv. 

Trávicí trakt je ve srovnání s býložravci i pravými všežravci (např. prase) poměrně krátký a málo objemný. 

Jeho nejobjemnější částí je žaludek, který dokáže pojmout naráz velké množství potravy. 

Žaludeční šťáva má díky vysokému obsahu kyseliny chlorovodíkové nízkou hodnotu pH, 

což usnadňuje trávení bílkovin a napomáhá při ochraně před patogenními bakteriemi, 

které se mohou nacházet v potravě. 

Střevo psa je mnohem kratší než u pravých všežravců, z

vláště tlusté střevo je velmi krátké a jednoduché, 

slepé střevo je zakrnělé a nefunkční. 

Ve slinách psů se na rozdíl od člověka nenachází enzym (amyláza, ptyalin), který štěpí rostlinný škrob.

 Tato skutečnost pravděpodobně vedla k naprosto mylné domněnce, 

že pes nedokáže dobře trávit škrob a jiné sacharidy. 

To ale zdaleka není pravda. 

Pes sice netráví sacharidy v dutině ústní, 

ale v počátečním úseku tenkého střeva se u něj vylučuje účinná pankreatická amyláza, 

enzym produkovaný slinivkou břišní, 

který dokáže škrob rozštěpit.

 Stejně tak se u něj ve střevní šťávě nachází maltáza, sacharáza a další enzymy,

 které tráví štěpné produkty škrobu a jednodušší sacharidy, j

ako je řepný cukr (sacharóza). 

Poslední výzkumy dokonce ukazují, že právě schopnost trávit efektivně škrob a jiné sacharidy byla jedním z klíčových znaků,

 který urychlil proces domestikace a oddělil psa od vlka.

Počátkem roku 2013 vydal mezinárodní vědecký časopis Nature práci kolektivu vedeného švédským evolučním genetikem Erikem Axelssonem, která uvedla, že v genomu psa a vlka se nachází odlišné oblasti, které kódují produkci amylázy a maltázy, dvou klíčových enzymů při trávení škrobu. 

Pes má ve srovnání s vlkem několikanásobně vyšší aktivitu genů kódujících oba enzymy. 

Schopnost trávit rostlinné složky se ukázala v raném prvopočátku domestikace jako výhodná, 

protože takoví jedinci dokázali lépe využívat zbytky lidské potravy. Ve světle těchto nových vědeckých poznatků je zřejmé, že trávení psa a vlka je odlišné, domácí pes už zdaleka není vlk.

 Potravní potřeby psů jsou sice v některých ohledech podobné jako u vlků, byly ale formovány jejich dlouhodobým vztahem s lidmi. 

Ve srovnání se svými divokými předky mají psi slabší čelisti, menší zuby a delší střevo. 

V žádném případě psi nepatří mezi tzv. pravé masožravce, kam řadíme kočky nebo fretky. 

To mimo jiné znamená, že mají plně funkční metabolismus sacharidů, podobně jako všežravci. 

Také mohou využívat některé rostlinné zdroje esenciálních látek, např. rostlinný betakaroten, 

který umí na rozdíl od koček přeměnit na aktivní vitamín A.

 Nejsou tedy životně závislí na příjmu živočišné potravy, i když je pro ně prospěšná.

Z výše uvedeného vyplývá, že pes, ačkoliv je svým původem a stavbou těla masožravec, 

dokáže vedle živočišné potravy velmi dobře trávit a využít také potravu rostlinnou, pokud je upravená do podoby pro něj stravitelné. 

Proto z hlediska výživy může být považován za všežravce,

 i když jeho schopnost zpracovávat rostlinné složky je přece jen menší než u člověka nebo prasete. 

 

Dnešní domácí pes se pravděpodobně nachází někde na hranici mezi masožravci a všežravci. 

V požadavcích na zastoupení živočišných a rostlinných krmiv v potravě mohou být mezi psy rozdíly, 

a to jak mezi jednotlivými plemeny, tak i individuální. 

Některá plemena i někteří jednotlivci jsou přirozeně více masožraví, jiným lépe vyhovuje vyšší zastoupení rostlinných složek. 

 

Psi jsou také velmi přizpůsobiví, proto mohou přežívat a někdy dokonce i dobře prosperovat na široké škále různých způsobů krmení, 

od vegetariánských diet až po výhradně masitou stravu.

 Ani jeden z těchto extrémů však nepředstavuje optimální způsob výživy psů, ten můžeme hledat spíš někde uprostřed.

Zdroj: MVDr. Eva Štercová, převzato z webu