ČLÁNEK V LIBERECKÉM DENÍKU 4.2.2020
Elwis, Elza nebo James Bond tvoří tým canisterapeutky
v krajské nemocnici
Pojď sem, sestřička potřebuje canisterapii,“ říká žena v bílém, mazlivě se sklání k mohutnému psisku a drbe ho po hlavě. „Jé Elwis,“ ozývá se nadšeně z dalších dveří. To už se kolem dvou leonbergerů s dobráckým výrazem shlukují i pacienti, kteří do té doby netečně vyčkávali před dveřmi nemocniční ambulance.
Rozruch vyvolal příchod canisterapeutky Krajské nemocnice v Liberci Petry Konečné, která míří za svými pacienty. Dvakrát týdně se objeví i na zdejší spinální jednotce. Leží tu lidé s poraněním nebo onemocněním míchy a přítomnost dobrosrdečných chlupatých obrů, případně koček, jim zlepší náladu. Kromě toho je i významným pomocníkem při rehabilitaci. „Když člověk vidí chlupaté zvíře, automaticky si ho chce pohladit. Nevědomky tak začne hýbat končetinami, které by jinak zůstaly v klidu. Při hlazení se také zlepšuje citlivost rukou, kterou zdejší pacienti mívají z velké části poškozenou. Z mého pohledu je zvíře na oddělení velmi motivační prvek,“ oceňuje fyzioterapeutka Tereza Poživilová.
Výraznou úlohu hraje canisterapie a felinoterapie (Petra Konečná má ve svém zvířecím týmu i tři kočky jménem Bambule, Bumbác a James Bond) také u psychiky pacientů. „Tím, že se tu lidé léčí delší dobu, je pro ně návštěva zvířat pozitivním přínosem. Zvedne se jim psychika a to je polovina úspěchu při rehabilitaci,“ shrnuje Denis Ressel, který na oddělení působí jako zdravotní bratr.
To už Petra Konečná, jejíž příchod doslova rozsvítil nemocniční chodbu, míří do jednoho z pokojů. Leží v něm čtyřicetiletá Sylvie Březinová z Ostrova v západních Čechách. Léčí se tu už druhým měsícem s onemocněním páteře. Psi jí nahrazují rodinu, která za ní ze vzdáleného konce republiky může přijet jen jednou za čas. „Jsou zlatí. Jejich přítomnost je léčivá. Brzy mám odjet do Kladrub, bude se mi po nich hrozně stýskat, asi to obrečím,“ líčí sympatická žena poté, co se s ní oba huňáči srdečně zdraví. Předtím ale poslušně vyčkávají, než Petra Konečná vydá pokyn. Teprve pak pacientku nadšeně oblíznou a položí si hlavu na její lůžko. Dál nesmějí, ostatně při váze 70 kilogramů by to ani dost dobře nešlo. „Terapii vede terapeut, nikoli zvíře,“ zdůrazňuje Petra Konečná, která se chovu leonbergerů věnuje 25 let.
Podle ní jde o plemeno, které se i přes svou mohutnost na canisterapii výborně hodí, ačkoli odborná literatura doporučuje psy s hladkou srstí. Elza s Elwisem se přitom podobají spíš huňatým medvídkům. „Je to plemeno mimořádně oddané člověku. Když bych je nechala na zahradě, bez nadsázky trpí,“ popisuje.
Nestačí jen chtít :
„Spousta lidí si myslí, že ke canisterapii stačí, když je zvíře hodné. To ale nestačí. Terapeut musí vědět, kam s ním jde a proč tam jde. Musí umět komunikovat s lidmi a znát i odbornou stránku. S člověkem na vozíku, jemuž nehoda změnila ze dne na den zcela zásadně život, si nemůžete začít povídat o počasí. Musíte vědět také něco o jeho problému,“ vysvětluje Petra.
Pomáhají i seniorům:
Kromě spinální jednotky, kam za svými pacienty míří dvakrát týdně, si ji objednávají také na oddělení následné péče nebo psychiatrii. „Psi dokážou rozeznat energii a naprosto změnit atmosféru. Pocítíte to hned, jak s nimi vejdete do dveří,“ poukazuje Petra Konečná. „Na oddělení následné péče je ta práce úplně jiná než na spinální jednotce. Hlavním smyslem je tu aktivace,“ doplňuje canisterapeutka.
Pes je podle ní velmi silný prvek k navázání důvěry, stává se i zdrojem poučení. Výsledek cíleně vedeného kontaktu psa s nemocným může být i objektivně měřitelný, což je znatelné nejen u pohybu, ale i zvětšení slovní zásoby či zlepšení jemné motoriky. Tu si pacienti procvičují třeba při oloupání obyčejné mandarinky, protože ovoce svěřenci Petry Konečné přímo milují.
Navodí atmosféru
Důležité je ale i narušení stereotypu, vzruch, jenž vytrhne pacienty z letargie, a čas, který Petra Konečná pacientům věnuje. „Nemusím odměřovat, jestli mám pět nebo deset minut. Někdy mě potřebují třeba celou hodinu. Důležitá je atmosféra, kterou zvířata navodí. Pak se stane, že si mě vyžádá jeden pacient, ale vzápětí si začnou povídat i ostatní na pokoji,“ líčí žena, na níž je patrné, jak ji práce s lidmi naplňuje. Jednou týdně dochází také na psychiatrii. „Je zvláštní, jak člověk trpí zbytečnými předsudky. Když mi tohle oddělení nabídli, nevěděla jsem, co mohu čekat. Dnes sem chodím hrozně ráda. Práce je tu zase úplně jiná. Už i proto, že pacienti neleží v posteli a psi mezi nimi volně chodí, samozřejmě pod mou neustálou kontrolou. Pracujeme v terapeutických skupinkách a je pěkné pozorovat, že jeden pacient u psa leží, druhý si k němu sedne, ostatní postávají. Pak se jeden zvedne a jiný okamžitě nahradí jeho místo,“ říká.
Někdy přivede na oddělení zároveň psy i kočky. „Lidé se pak diví, že spolu krásně vycházejí. Hodně rozebíráme vlastnosti jednotlivých plemen a někteří si dokonce po zkušenosti z nemocnice pořídí zvíře později domů,“ podotýká.
Že by přítomnost zvířete někdo odmítl, se Petře Konečné stalo během 13 měsíců praxe jen v jediném případě. Zvířata jsou tu vítána. A nejen mezi pacienty. „I my se na ně těšíme. Je to vzpruha při náročné práci,“ dodává sestra Zuzana Bartoníčková.
Zdroj: https://liberecky.denik.cz/zpravy_region/elwis-elza-james-bond-canisterapie-krajska-nemocnice-liberec.html?tutorial=1