K mimoslovní komunikaci s člověkem (i se zvířaty) používá pes celou řadu prostředků. Mnohé jsou typické jen pro konkrétního psa, jiné jsou společné pro plemeno a většina pro všechny psy. Má to jednu neopakovatelnou výhodu: v zásadě člověk rozumí každému psovi na světě bez ohledu na "mateřštinu" obou.

Řeč těla 
Existuje celá věda o neverbální a mimovolné komunikaci. Nejen manažeři se za drahé peníze učí, jak poznat např. nervózního či nekorektního obchodního partnera, rozpoznávat signály, které protějšek nechtěně vysílá a na jejich základě dopředu předjímat závažná rozhodnutí. V podstatě totéž platí i ve vztahu člověk a pes, jen signály jsou trochu jiné. 
Šťouchnutí čenichem nebo pánví vyjadřuje přátelství. Psi tyto doteky využívají během vítacího rituálu. Olizování od dospělého psa znamená uklidňování, u štěňat ve vrhu navzájem je vyjádřením vzájemné náklonnosti, štěňata usilovně olizující pysky dospělého psa mají atavistickou touhu donutit člena smečky k vyvrhnutí natrávené potravy – jak to doposud funguje ve vlčích společenstvích. Někteří psi si zvykli používat olíznutí lidské tváře jako relativně bezpečné a přitom účinné gesto, které funguje především ve vztahu s dětmi - odradí každé dítě od pozornosti, kterou psovi věnuje a která mu je nepříjemná. 
Známé vrtění ocasem může způsobit nebezpečné nedorozumění, i když v překladu znamená "těším se, mám radost": a to když pes zároveň cení zuby. Vrtění ocasem v tomto případě neznamená přátelské gesto, ale těšení se na útok. Cenění zubů k dásním je poslední výstrahou před útokem. Může být doprovázeno zježením srsti na hřbetě, které samo o sobě znamená strach i přípravu na boj: i my lidé známe "hrůzou zježené vlasy", a psi si tak mimovolně dodávají nějaký centimetr navíc, aby vypadali ve svých i protivníkových očích mohutnější. 
Pozor na objímání majitele s pro psa cizím člověkem: pes je může pochopit jako projev nadřazenosti a nepřátelství vůči pánovi. Takéúsměv, při kterém jsou vidět zuby, může pes vnímat jako výstrahu před bojem. Sahání na hlavu bere pes jako výraz nadřazenosti, takže je třeba vysvětlovat dětem, aby nehladily neznámé psy bez dozoru. Dalším možným rizikem může být boj o potravu – dítě sahá cizímu psovi do misky nebo zvedne rohlík, který upustilo na zem a který pes chápe už jako svou kořist. 

Řeč očí

Podle toho, jak se pes dívá člověku do očí, pozná každý chovatel, že pes něco vyžaduje: pamlsek, pohlazení nebo třeba vycházku. Konkrétněji pak pes přání "popíše" štěknutím, pohledem k misce nebo přecházením. Pes, který se naopak do očí nedívá, se bojí: čeká ho pokárání nebo povinnost, kterou nemá rád (např. koupání, česání, užití léku). 
Řeč očí je však dvousečná zbraň a tak přímý pohled cizího člověka může některý pes vnímat jako hrozbu.

Hlasové projevy

Kromě štěkání jako typického hlasového projevu disponují psi celou řadou dalších dorozumívacích zvuků. Každý chovatel zná hlasové projevy svých psů v celé škále od ňafání a kňučení až po vrčení a štěkání, a dokáže přesně specifikovat jejich význam. 
Vrčením na členy domácnosti snaží štěňata upevnit své postavení ve smečce. Musíme však rozlišovat kousání a vrčení při hře, které je v přijatelné míře zcela v pořádku a při kterém není třeba štěně napomínat, a vrčení, které znamená reálnou hrozbu. 
Štěkot nelze rozlišovat jen na základě toho, jestli jej pes vydává při hře nebo při upevňování pozice ve smečce. I nechovatel pozná, že jednotlivé akustické vlastnosti štěkání se mění v závislosti na chování psů. Hlasité atonální štěkání doprovází okamžiky, kdy se pes brání nebo naopak vyhrožuje útokem, dále situace sociální nejistoty a fyzické bolesti. Harmoničtější štěkání je spojeno s kladnými interakcemi, například s hrou či podřízeným chováním. Takové zvuky nejsou vlastní divoce žijícím psovitým šelmám, takže někteří vědci usuzují, že štěkání vzniklo kvůli dorozumění s lidmi. Existují také výzkumy, kdy lidé, kteří doposud neměli příliš zážitků se psy, měli jen na základě poslechu různých typů štěkání určit, k jakým situacím se štěkot vztahuje – zda k očekávání žrádla, ke hře s jinými psy nebo z osamění. Naprostá většina pokusných osob přiřadila ukázky štěkání správně k příslušným situacím, a to i když šlo o lidi, kteří psa nikdy neměli. Z toho se usuzuje, že psí štěkot je každému člověkusrozumitelný. 

Řeč pachu

Pachové značky nejsou ve vzájemné komunikaci mezi člověkem a psem právě rozhodujícím nástrojem porozumění, přičemž na vině je jednoznačně člověk se svým nedokonale vyvinutým čichem. Pes však člověku pomáhá pomocí pachových značek vyznačit jejich společnéteritorium, přinejmenším vůči jiným psům. 
Člověk, který se cítí ohrožen, vydává charakteristický pach strachu. Pokud se jedná o situaci, že se majitel bojí vnějších podnětů (např. bouřky), stresuje svým strachem i svého psa. Pokud se člověk bojí cizího psa, dává mu to najevo kromě výše popsaných způsobů komunikace (pohyby, křikem, upřeným pohledem) také pachem. Je přirozeností divoce žijících šelem, že kořist, která svůj strach dává najevo ať útokem nebo zmíněným pachem, je hodna pronásledování. Pes, ať chceme nebo nechceme, šelmou stále je.

Nedorozumění rovná se konflikt

Nejen v psím světě platí, že pokud dojde k nepochopení, může vzniknout konflikt. A o konfliktech se psy vědí své celé generace cyklistů, běžců a běžkařů, motocyklistů nebo třeba pošťáků. Pokud o psovi předem víme, máme ještě čas zareagovat, nebo se o to alespoň pokusit. Nehodláme zde propagovat obranu silou (např. pomocí různých obušků nebo sprejů), protože budeme předpokládat, že nejsme na psa, který nás ohrožuje, nijak předem připraveni. 
Když máme podezření, že nás chce pes napadnout, začneme pomalu couvat, nedíváme se mu přímo do očí a klidně na něj mluvíme. Pokud i přesto pes zaútočí, otočíme se k němu zády, přikrčíme se s rukama v klíně a napneme záda. V této pozici nám pes nemůže tolik ublížit, jako kdybychom k němu zůstali otočeni čelem, a pokud máme v tuto chvíli u sebe vlastního psa, můžeme jej v této pozici skrýt v náručí. Svého psa můžeme také vysadit do koruny nejbližšího stromu nebo ho "přehodit" přes plot, pokud nějaký v blízkosti je. 
Pokud se perou psi mezi sebou, odtrháváme je od sebe chycením za ocasy. Vyhneme se tak zbytečným poraněním, která mohou zvířata v zápalu boje způsobit i vlastnímu pánovi. 

   převzato z časopisu Planeta zvířat