Co je to canisterapie?

 Canisterapeutičtí psi by klientům měli působit radost, 
 vytvářet pocit přátelství,
 měli by pomáhat navazovat kontakty a vztahy,
 rozptylovat napětí, aktivovat mysl,
 být zdrojem poučení - a přitom léčit. 
Výsledek cíleně vedeného kontaktu psa s klientem může být objektivně měřitelný jako např,
vyprovokování pohybu ,zvětšení slovní zásoby  ,zlepšení jemné motoriky apod.
 
Canisterapeutickým týmem rozumíme všechny osoby a všechna zvířata zapojená do konkrétní terapeutické intervence.
 
 
Terapeutický tým spolupracuje s dalšími osobami pečujícími o klienta tak,
aby se canisterapie stala nedílnou součásti procesu habilitace nebo ucelené rehabilitace klienta. 
Může být léčebná, pracovní, sociální a pedagogická. 
CT může probíhat formou návštěvního, výletního, pobytového, ambulantního či rezidenčního programu, 
společensko-osvětové akce, terapie s asistenčním psem, zásahem při krizové intervenci nebo jejich kombinací. 
V zásadě lze canisterapii dělit na individuální a skupinovou (více psů, více klientů najednou).
 

Slovo canisterapie se objevuje v současné době stále častěji a častěji 

a ve volném překladu znamená terapii s pomocí psa.

Canisterapii můžeme také definovat jako způsob terapie, 

který využívá pozitivního působení psa na zdraví člověka, 

přičemž klade důraz především na řešení problémů psychologických,

 citových a sociálně-integračních a působení na fyzické zdraví člověka je u ní druhotné. 

Uplatňuje se zejména jako pomocná psychoterapeutická metoda při řešení různých situací v případě, 

že jiné metody nejsou účinné nebo použitelné. 

Jedná se např. o navazování kontaktu s pacienty,

 kteří obtížně komunikují a při práci s citově deprivovanými dětmi, autistickými dětmi,

 mentálně postiženými, v logopedické a rehabilitační praxi, při výskytu apatie, 

u dlouhodobě nemocných dětí nebo jako součást komplexní terapie v geriatrii apod.

Cíle canisterapie výstižně popisuje kolektiv autorů ve své publikaci   

"Povídání o canisterapii", 

kterou vydalo Sdružení pro pomoc zdravotně postiženým "PIAFA" ve Vyškově. 

Jedná se o rozvoj citových, rozumových  i pohybových schopností klienta

 ( pacienta )

 

CÍLE CANISTERAPIE 
 

Rozvoj citových schopností

1)    hlazení psa, mazlení se s ním, tj. uspokojování potřeby něžnosti
2)    povídání klienta s terapeutem, při němž zjišťuje, že i pes může být smutný, veselý,

       nemocný a pokud se o něj bude dobře starat a bude ho mít rád, bude mu pes dobrým kamarádem

3)    terapeut se snaží navázat komunikaci klienta se psem, 

       aby snížil jeho nesmělost a uzavřenost a podpořil spontánnost projevu ve vztahu k jiným osobám¨

4)    v případě použití malého psa se rozvíjí u zejména u dítěte ochranitelské a pečovatelské postoje,

        použije-li se velký pes, dítě získá pocit bezpečí

5)    při poznávání nových věcí ve společnosti zvířete, 

      dochází k odbourávání neopodstatněného strachu a odvedení pozornosti od vlastních potíží klienta

6)    při použití skupinové terapie má klient ve „svém“ psovi spojence pro zvládnutí komunikace a chování v kolektivu

 

Rozvoj rozumových schopností

 1)     dítě získává zájem o určité aktivity prostřednictvím cílené hry a plněním úkolů, čímž se zvyšuje doba soustředění na danou činnost

2)     pozorování chování psa a jeho stavby těla se rozvíjí u dítěte pozorovací schopnosti i správné návyky chování ke zvířatům i lidem

3)     prostřednictvím různých pomůcek a zadáváním úkolů klienta psovi se zlepšují komunikační dovednosti, 

        rozšiřuje se slovní zásoba a vyjadřovací  schopnosti

4)     krmení psa či jiné situace, kdy je potřeba psa nevyrušovat, se využívají k nácviku sebeovládání

5)     pro autisty je srozumitelný kontakt se zvířetem, které komunikuje jednoduše a jednoznačně a proto zde pes plní roli prostředníka v komunikaci s lidmi

 

Rozvoj pohybových schopností

      Formou různých společných her se zvyšuje u klientů  

      motivace k pohybu i jejich pohybové schopnosti, 

      rozvíjí se hrubá i jemná motorika,  

      ve společnosti psa se klienti učí vhodně relaxovat.

 

Jak canisterapie pomáhá

Canisterapeuti jsou většinou  dobrovolníci,

 kteří ve svém volném čase se svými psy navštěvují různá sociální zařízení, 

kde se nacházejí děti nebo dospělí, kteří trpí psychickými poruchami, 

depresemi, jsou tělesně postižení nebo se cítí opuštění a smutní. 

Kontaktem se psy dochází většinou u těchto lidí k velké změně.

 

Například v dětských domovech jsou děti, které se špatně vyrovnávají s životem bez rodičů.

 Psa berou jako kamaráda, který je má rád takové jaké jsou, můžou si s ním hrát a mazlit se s ním. 

Pomáhají s péčí o pejska a to vede k vytváření pocitu odpovědnosti, ale také zvýšení sebevědomí, 

protože jejich osobnost je v této činnosti důležitá. 

Canisterapeuti připravují různé hry, aby tyto děti co nejvíce poznaly psy a věděly, jak se o ně starat a jak se k nim chovat. 

V dnešním světě plném počítačových her a Internetu je důležitý vztah ke zvířatům a přírodě vůbec nejen u dětí z dětského domova, 

ale u všech dětí pro jejich zdravý vývoj.

 V domovech důchodců návštěvy psů působí jako příjemné zpestření stereotypního dne, 

staří lidé vzpomínají na své psy a i ti, kteří nechtějí obyčejně komunikovat, 

vyprávějí příběhy ze svého života, když ještě měli svého čtyřnohého přítele. 

Tito lidé se potřebují na něco těšit a návštěvy psů jsou pro ně příjemným rozptýlením. 

 Canisterapie má i zde velký  obrovský význam. 

Poněkud odlišná terapie je v různých ústavech pro mentálně nebo tělesně postižené.

 Zde pes tvoří i součást jakési rehabilitace, protože napomáhá procvičování některých částí těla. 

Je těžké přimět postižené dítě, že musí procvičovat svaly na rukou, ale stejné dítě bez pobízení hází psu míček a natahuje se,

 aby ho pohladilo, rozevírá dlaň, aby cítilo jeho srst, když se s ním mazlí.

 Děti, které jsou velmi pohybově omezené, se dokáží za psem i plazit nebo lézt po čtyřech, aby se ho alespoň dotkly. 

Velmi významnou a úspěšnou metodou je v těchto případech polohování.

Zkoušky

Psi musí nejdříve složit zkoušky, jimiž se testuje jejich povaha a zda jsou tedy vhodní pro canisterapii. 

Někteří psi nejsou zvyklí na cizí lidi a tak přestože jsou hodní ke své rodině,

 nehodí se pro canisterapii provozovanou mimo okruh vlastní rodiny.

Základem canisterapeutického psa je hlazení a mazlení. Obojí musí takový pes vydržet dlouho, 

a proto se využívá touha štěněte po kontaktu k nasměrování na tělesný kontakt s člověkem. 

Pes se připravuje na terapeutické poslání již od štěněte,

a proto je třeba ho zvykat na různé situace a prostředí, se kterými se může setkat. 

Přivyká si na různé možnosti komunikace a různé zvuky.

 Od klidného hovoru, přes pískání, kvičení, až po hlasitý smích.

 

 Majitel psa musí zajistit, aby z něj vyrostl klidný a vyrovnaný pes, který bude trpělivý a společenský, a unese velkou psychickou zátěž.

 Bude totiž vystaven neustálému halasu, prudkým pohybům, nečekaným dotekům a objetím,

 nekonečnému drbání a hlazení či občasnému vláčení za vodítko.

 Pes musí brát jako naprosto normální pohyb těžce postiženého člověka, manipulaci s vozíkem, 

a nesmí ho vyvést z míry ani případný pád dítěte s holemi před jeho tlamou.

 Důležité také je, aby ho kontakt s cizími lidmi těšil.

Pes, který má vykonávat terapeutické poslání, musí nejdříve složit zkoušky podle zvláštního zkušebního řádu,

 během něhož se zjistí, zda je dostatečně klidný a vyrovnaný, a práce s lidmi je mu blízká.

 Zkušební řády jednotlivých společností, jež se zabývají canisterapií, nejsou totožné,

 ale liší se jen velmi málo, jelikož mají společný cíl. 

Sestavují je členové zkušební komise a po jejich schválení představenstvem je platnost zkušebních řádů podmíněna stvrzením

 Ministerstva vnitra České republiky.

Protože určitý povahový rys se může změnit, jestliže pes zažije určitou stresující až život ohrožující situaci,

 mají tyto zkoušky platnost dva roky a pak se musí znovu opakovat. Kromě toho poskytují základní záruku, co se týče bezpečnosti při terapii.

 Druhá část zodpovědnosti leží na majiteli psa, který canisterapii provozuje. Ten totiž terapii vede a dává jí určitou formu.

 

Jak canisterapie probíhá

Canisterapie probíhá tedy pod vedením canisterapeuta ve spolupráci se zaměstnanci zařízení. 

Může být skupinová nebo individuální podle potřeby. V obou případech probíhá vždy pod dohledem canisterapeuta a s jeho pomocí. 

V žádném případě nejde o to vypustit psa do skupinky dětí či babiček a dědečků a za hodinu,

 když je pes unavený, si ho vyzvednout a jít domů!

 Když pomineme to, že pes by neměl setrvávat v zařízení až do úplného vyčerpání

 (i pro psa je terapie náročná a to zvláště při práci s tělesně nebo mentálně postiženými dětmi), tak mu nesmí být po celou dobu terapie záměrně ubližováno.

 Je tedy povinností canisterapeuta, aby děti usměrňoval. 

Pokud jsou tyto pravidla dodržována, psi navštěvují zařízení rádi a vyhledávají kontakt s dětmi a dospělými, aby si pohráli a pomazlili se. 

Převzato ze stránek Výcvikové a canisterapeutické sdružení Hafík .o.s. Třeboň.

 

Autorem tohoto termínu se v roce 1993 stala Jiřina Lacinová

která zároveň byla se sdružením Filia průkopníkem a osvětovým pracovníkem v tomto oboru. 

Zároveň také vytvořila první metodiku léčebných kontaktů handicapovaných dětí se saňovými psy 

(interakce skupiny saňových psů s velkou skupinou dětí) a představila ji na ženevské konferenci v roce 1995.

Využívání psích pomocníků jako tzv. ko-terapeutů je dnes již uznávaným oborem, 

který se však neustále především po stránce legislativní a metodologické konstituuje.

 U nás tomu není jinak a právě proto je terminologie doposud nejednotná. 

Jednou z nejvýstižnějších definicí je ta, jenž canisterapii označuje za součást metod, 

které slouží k podpoře psychosociálního zdraví lidí všech věkových kategorií, při níž se využívá přítomnosti psa

Lenka Galajdová definuje canisterapii jako označený způsob terapie, který využívá pozitivního působení psa na zdraví člověka,

přičemž pojem zdraví je zde myšlen podle definice WHO (Světové zdravotnické organizace) jako stav psychické, fyzické a sociální pohody. 

Dále se uvádí, že canisterapie je součástí zoorehabilitace. 

Jedná se o podpůrnou formu psychoterapie, která je výhradně založena na kontaktu člověka se psem a vzájemné pozitivní interakci.

Canisterapie klade důraz především na řešení problémů psychologických, 

citových a sociálně integračních přičemž působení na fyzické zdraví je druhotné a zahrnuje spíše složku motivace.

Canisterapie se dá také definovat jako léčebný kontakt psa a člověka

Je prováděná formou skupinovou či individuální. Pes je výborným společníkem a také výchovným prostředkem pro klienta. 

Canisterapie přispívá také k rozvoji jemné a hrubé motoriky, podněcuje verbální a neverbální komunikaci, 

orientaci v prostoru, zvyšuje motivaci podílet se na vlastním léčebném procesu,

 zlepšuje interakci klienta s ostatními klienty – ošetřovateli – rodiči atd.

Prostřednictvím canisterapie dochází k nácviku koncentrace a zvýšení pozornosti, rozvoji sociálního cítění, zlepšení kvality života a v některých případech i snížení agresivity klienta.

Možností využívání canisterapie je široká škála a právě zde mohou vznikat jistá nebezpečí při neprofesionálním využívání zvířecích pomocníků. Díky nejednotnosti terminologie je termínu canisterapie často využíváno bez rozdílů jedná-li se o cílenou terapii (tedy AAT), o aktivitu se psy (AAA) nebo o edukaci (AAE), což by mohlo ohrozit již seriózně pracující terapeuty. Bylo by tedy vhodné a je to pro budoucí práci profesionálních canisterapeutických týmů také nezbytné, odlišit způsoby praktikování canisterapie.

 
 Nejléčivější terapie  .... jsou přátelství a láska ..
 
 
O nás a  canisterapii  si můžete přečíst