LIBERECKÝ DENÍK
Článek v LIBERECKÉM DENÍKU
28.06.2021 18:39
ROZHOVOR S NÁMI V NOVINÁCH LIBERECKÝ DENÍK .
DĚKUJI JIŘÍMU LOUDOVI , JE TO PRO NÁS VELIKÁ POCTA . ..
Stačí jen projít nemocniční chodbou a pohled na ně vyvolává u pacientů i zdravotníků úsměv na tváři.
Zvířecí terapeuti v čele s Petrou Konečnou pomáhají v Krajské nemocnici Liberec už dva a půl roku.
Zdroj :liberecky.denik.cz/zpravy_region/rozhovor-canisterapeutak-petra-konecna-20210626.html
Věnují se zooterapii, která využívá pozitivního působení zvířete na zdraví člověka a uplatňuje se jako pomocná psychoterapeutická metoda. Navštěvují jednotlivé pacienty, kteří je nadšeně vítají.
„Za tu dobu, co působím v liberecké nemocnici, jsem se setkala pouze s jediným případem naprostého nezájmu,“ řekla Petra Konečná v rozhovoru pro Deník.
V čem spočívá ten hlavní, největší přínos canisterapie?
Psychologická podpora. Jako neuvěřitelnou výhodu vnímám, že mám velký časový prostor na jednotlivého pacienta, nejsem nijak limitována. To považuji v obrovském prostoru liberecké nemocnice jako malý zázrak. Když vidím, že pacient potřebuje třeba i hodinu, můžu ji s ním strávit. Canisterapie má hodně směrů, ale ten základ spočívá v přítomnosti zvířecího pomocníka, který rozbije stereotyp nemocničního prostředí, zpestří pobyt a uklidní člověka.
Jak na přítomnost zvířecího pomocníka reagují pacienti?
Ohromně kladně! Každý den mě to dojímá, každý den zažívám nový zázrak. V nemocnici působím dva a půl roku a za tu dobu jsem se setkala pouze s jediným případem naprostého nezájmu. Zvířata dokážou zvednout náladu i nemocničnímu personálu, šíří dobrou náladu. Jsou i ostatní specializovaná oddělení, kam vyloženě chodím na chvilkové osvěžení určené zdravotníkům. Účastníme se i akcí jako Den dětí a navštěvujeme dětská oddělení.
Jakým způsobem vybíráte pacienty?
Je to hodně o spolupráci a komunikaci. Působím na třech odděleních, a to spinální jednotka, psychiatrie a oddělení následné péče. Pacienty mi vytipují sestry, rehabilitační sestry, tak už i lékaři. Jedná se o velká oddělení a cílem není obejít všechny, to ani nejde a není to účelné. Snažím se pokaždé zaskočit i za těmi, které už znám nějakou chvíli a zeptat se jich, jak se jim daří a zda něco nepotřebují.
Můžete přiblížit průběh samotné návštěvy?
Záleží na zvířecím pomocníkovi. Například kočku přidržuji nebo ji mám na vodítku. Pustím ji v okamžiku, když už sedím u klienta. U psů tomu nechávám volný průběh, nemám předem stanovené či vymyšlené scénáře. Není výjimkou, když na mě volá pacient z druhé postele, že si chce zvíře taky pohladit. Musím ale zdůraznit, že při terapii hraje hlavní roli člověk, na něm je ta práce a odpovídá za její kvalitu. Zvíře je pomocník, komunikační kanál.
Kdo všechno je ve vašem terapeutickém týmu?
Osmiletý Elwis King Druhá šance, pětiletá Crystal Elzara z Lvího ráje a Golden Royal Victory Druhá šance, která má aktuálně čtyři měsíce a pomalu zaučuje se. A kočky se jmenují Bumbác, Bond Will Brody Cats zvaný James Bond, Baby Will Brody Cats, Kacey Faith de Pavitero zvaná Bambulka a Eleanor Giant Angels zvaná Cvrček.
Zvířecí pomocníky jste tedy zajímavě pojmenovala…
Snažím se, aby jméno mělo příběh. Mám ráda jména a čísla. Viky přišla na svět jen jako jediná holčička se čtyřmi klučičími sourozenci, proto dostala jméno Victory. Elwis se zase narodil a zpíval. (smích)
Právě Viky je nejnovější přírůstek, má teprve čtyři měsíce. Jak to zvládá?
Jsem na ni pyšná, jak se s ohledem na svůj věk s tím popasovala. Velkou motivaci pro ni představuje dospělý pes, od kterého odkouká chování. Štěně ho napodobí a pro mě je s Viky poloviční práce. Nedávno jsme procházeli pod heliportem, zrovna přistával vrtulník a to je obrovský rámus. V první chvíli jsem se lekla, jak se zachová. Ta se podívala na mě, pak na Elwise, a když viděla, že je v klidu, taky nijak nereagovala.
Pracujete s plemenem leonberger. Čím se vyznačuje?
Jeho dobrota, laskavost a láska k lidem vyplývá z toho, proč bylo toto plemeno stvořeno. Jsou to velmi kontaktní psi, kteří by o samotě trpěli. My jako rodina hodně cestujeme, ale bereme psy všude s sebou. Procestovali jsme spolu půlku Evropy, já bych si dovolenou bez nich nedokázala užít. (smích)
Osobně mě překvapilo, že pracujete i s kočkami. Nejsou na tu práci moc svéhlavé, tvrdohlavé?
Samozřejmě musíte přihlédnout k jejich vlastnostem. Mám dva kocoury a tři kočičky a musím se přiznat, že se mi lépe pracuje s kocoury. Také je na rozdíl od psů musíte více hlídat, ptát se pacientů na případné alergie. Navíc i ten přesun je náročnější. Kocour James Bond má deset kilogramů, takže se pronese a mě pak večer bolí záda. (smích) U pacientů na spinální jednotce mají ale velký úspěch. Touží totiž po alespoň chvilkovém těsném kontaktu vedle sebe, a k tomu jsou kočky ideální.
Jaké plemeno koček chováte?
Jedná se o mainské mývalí kočky, naprosto jsem jim propadla. Změnily náš život. Měla jsem ale i štěstí na jednotlivce. Kočičí parta se navzájem snáší a ještě navíc vychází i se psy. Když například vařím a jsem obklopená tím mým zvěřincem, je to pro mě uvolňující, uklidňující. Dobíjí mě to energií. (úsměv)
Docházela jste do nemocnice i v době epidemie koronaviru?
Na jaře 2020 se ještě pořádně nevědělo, co se přesně bude dít, a tak jsme se dohodli, že zvířata zůstanou domu a pacienty jsem navštěvovala jen já. Po krátkém uvolnění jsme naskočili zpět v celé sestavě a letos jsme chodili po celou dobu, samozřejmě za dodržení bezpečnostních hygienických podmínek. Nenavštěvovali jsme covidová oddělení. A na pejsky používám dezinfekční ubrousky. Navíc se ukázalo, že tu podporu potřeboval a hlavně ocenil i zdravotnický personál.
Na začátku jsme mluvili o psychice. Dokážete se vy sama oprostit od práce v nemocnici?
Stále se to učím. Nemocniční práce přináší spoustu emocí, od radosti a štěstí až po smutek a pláč. Každý den pracuji s emocemi, každý pacient mi nabízí jiný příběh, který si vyslechnu. Ze začátku jsem si práci tzv. nosila domů, teď se to snažím omezit. Samozřejmě to nejde vždy, člověk musí být empatický a nedokáže vypnout. Hodně mi s tímto pomáhají zvířata a velkou oporou mám v rodině. Jezdíme společně na výlety, oblíbili jsme si Krkonoše a v těchto momentech se snažím jen si užívat krásnou přírodu.
Dostala jste se za dobu své praxe i do situace, kdy pacienti, za kterými jste chodila, zemřeli?
Stává se to. Když odejde člověk, se kterým jsem si vytvořila blízký vztah, dostane mě to do kolen. Ale musím se zase zvednout, minimálně už kvůli zvířatům. Pokud propadnu negativním emocím, pes mě bude následovat, přebere je. Proto si u Viky musím dávat pozor a vybírám pacienty, ke kterým půjdeme. Zatím stále potřebuji, aby se jí ta práce líbila, měla z toho dobrý pocit a nezažila nic ošklivého.
Měla jste od mala blízko ke zvířatům?
Už v dětství jsem milovala zvířata. První dochované mé fotky jsou s cizím psem. Rodiče neměli pro mou vášeň moc pochopení, musela jsem počkat, až jsem se vdala. A před dvaceti sedmi lety mi vstoupila do cesty týraná fenka leonbergera Beruška a ta mi doslova změnila život. Díky ní se mi toto plemeno vrylo do srdce. Byla výjimečná, přilnula ke mně a dožila se patnácti let. Založili jsme chovatelskou stanici Druhá šance a postupně jsem začala přemýšlet o canisterapii a čekala na správného parťáka. Tím se stal Elwis, který byl od malička jiný a zůstal tak se mnou.
Co se dělo dál?
Následovalo sebevzdělávání a kurzy. S dospělými psy jsme absolvovali úspěšně dlouhý výcvik zakončený týdenní závěrečnou zkouškou u organizace Hafík. Začala jsem působit v organizaci Elva Help, která poskytuje sociální služby. Pak přišla nabídka z Krajské nemocnice Liberec, kterou jsem bez váhání přijala. Jsem vděčná za to, že zde mohu pracovat.
Z vašeho vyprávění jsem pochopil, že vás práce naplňuje, že?
Našla jsem smysl života a sama sebe. Pro mě to je práce snů a přála bych to všem lidem, aby měli svou práci rádi stejně jako já. Pracuje se úplně jinak, když vás to baví. A já bych neměnila, jsem hrozně šťastná za vše, co mě potkalo.