Moloss -napsala p.I.Sehnerová 

 
 foto -typičtí představitelé leonbergerů
 

Co si myslím, že je moloss

Moloss je kolos. 
Moloss je mohutný těžký pes, jeho kosti jsou silné, hlava masívní, paměť sloní.
Myšlení probíhá ve stylu ano-ano, ne-ne, tj. pes jedná přímočaře.
Nikdy se nestane, aby člověka přátelsky uvítal a po chvilce ho napadl, 
nikdy se nestane,
aby pes člověka přivítal nepřátelsky nebo s nedůvěrou
 a po chvíli ho servilně olizoval a dával pac.

Moloss je osobnost.
Molossy lze povahově rozdělit do pěti kategorií:

1. Některá plemena nejsou nebezpečná ani psům, ani lidem,
2. některá plemena jsou ostrá jenom vůči dle vlastního „klíče“ vybraným cizím psům,
3. některá plemena jsou ostrá vůči všem cizím psům a jenom vůči nebezpečně se chovajícím cizím lidem,
4. některá plemena jsou ostrá vůči všem cizím lidem,
5. některá plemena jsou ostrá vůči každému a všem.

Moloss je oddanost.
Moloss není nikdy agresívní vůči pánovi a jeho dětem, pokud se jimi necítí vážně ohrožen na životě. 
Dle mého mínění si rodinný moloss dá od dětí líbit až moc, takže je třeba děti neustále nabádat a hlavně kontrolovat, 
aby psa stále neobtěžovaly, nerušily ho při žrádle a neubližovaly mu. 
Děti nemají cit pro míru a mnohdy bývají neurvalé, a to jak k dětem, tak ke zvířatům. 
Jestli velký pes, jinak mírný jak beránek, napadne svého pána či „své“ dítě, je to jen tím, že
byl neúnosně týrán a pohár jeho bezmezné trpělivosti přetekl. U dětí mívá atak velkého a těžkého psa závažné nebo fatální následky,
protože nestačí, tak jako většina dospělých, včas zareagovat (uhnout, uskočit, chránit se atd.) 
a vzhledem ke své výšce bývají většinou poraněny v obličeji a na hlavě. 
Ten, kdo si chce pořídit molossa, musí mít tedy socializované a zvládnuté dítě!
Škrábance, štípance a boule vyrábí pes svým lidem ne ze zlého úmyslu, 
ale pouze díky své nemotornosti a spontánnosti ve štěněčím a pubertálním věku.
Jakmile ve třech letech dospěje, zklidní se a může jít „za dámu“. 
A vám se někdy po těch bláznivých boulích a cucflekách zasteskne, uvidíte!

Moloss je specifikum.
 Uši všech molossů jsou středně velké a převislé, moloss se vztyčenýma ušima nikdy neexistoval a existovat nebude. 
Pokud mají starověké sošky a reliéfy gigantických psů vztyčené uši, jsou to uši kupírované, které budí na dálku dojem malých vztyčených oušek.
„Ten pes má nějaké... ehm... zakrnělé uši, co?“ ptávali se mě lidé při pohledu na krátce kupírovanou Auru. 
V roce 1993 bylo v Česku těchto psů poskrovnu, takže milovníci psů nad usměvavou fenkou upřímně žasli.
Těsně u hlavy kupírované uši se jevily coby roztomilý ozdobný prvek, něco na způsob růžiček z krepového papíru z pouťové střelnice či proužků chlupaté kraječky, přilepených na obrovskou kebuli. Moloss je výsledkem křížení podobných typů velkých psů, kteří byli po ruce.
Přísnou lidovou selekcí byli do chovu vybíráni stále větší a mohutnější jedinci, podměreční a neduživci, štěkavci a bázlivci byli utráceni. 
Moloss byl čistě užitkové zvíře, a tak se oproti exteriéru upřednostňovaly pracovní a povahové vlastnosti.
Jistý význam mívala pouze barva srsti. Pastýři si z vrhů ponechávali pouze bílé a světlé psy, neboť je na dálku a hlavně za šera,
kdy šelmy loví, snadno odlišili od vlků. Také ovce bílý pes běžící směrem k nim nevylekal, takže se v panice neshlukly a neušlapaly.
Poutníci věděli, že ochránci stád, pokud nebudou mít pádný důvod, jim neublíží.
Starověký básník Homér líčí, jak se na Odyssea a jeho druhy řítila smečka polodivokých pastýřských psů,
neboť pánové se ubírali v těsné blízkosti jejich stáda.
Mužové byli chrabří bojovníci a měli pro strach uděláno, ale zranit nebo zabít pastýřského psa, pomocníka člověka? 
To tehdy žádný cti znalý člověk nikdy neudělal (a dodnes neudělá)! Homérovi hrdinové tedy vyřešili situaci tak, 
jak by ji i dnes vyřešil zkušený kynolog: nelenili a sedli si na zem, odložili zbraně, ruce složili do klína tak,
aby psi viděli, že mají prázdné dlaně, a s odvráceným pohledem zkameněli. 
Strážci si je očichali, celou věc promysleli – a odběhli. Družina Homérových hrdinů se rychle vzdálila. 
Tento příběh je důkazem, že nejenom člověk, ale i pes má smysl pro fair play, velký pes pak dvojnásob.
Boháči, jimž molossové strážili paláce a sloužili jim k osobní ochraně, naopak upřednostňovali černé psy, 
neboť černý hlídač budí již na dálku respekt, 
černý pes odjakživa nahání lidem strach.
Kmeny, jejichž hlavní obživou byl lov, dávaly přednost tmavě žíhaným zvířatům, jejichž srst splynula se stíny lesa, takže psi byli v terénu „neviditelní“.

Moloss je dar přírody i výsledek šlechtění.
Ani psi kmene Molossů nebyli „čistokrevní“, lze-li v té době už mluvit o čistokrevnosti a o plemeni,
nýbrž byli kříženci původních épeirských pasteveckých psů s pasteveckými psy Keltů, to jest se stepními asijskými psy.
Žádné současné molosské plemeno, kromě několika plemen pasteveckých psů z východní Evropy a střední Asie, 
není starobylé a už vůbec ne „čisté“, všechna vznikla postupným přikřižováním i několika plemen psů. 
 
Některá plemena se zrodila ve středověku, 
neboť se objevila potřeba psa určitého exteriéru a určitých povahových vlastností, další až v nověku, 
ba několik plemen vzniklo v relativně nedávné době.
V novověku, zejména pak ve 20. století, hrozilo mnoha plemenům velkých psů vyhynutí.
 
Díky revolucím (Velká francouzská buržoazní revoluce, VŘSR), dvěma světovým válkám a změnám společenských poměrů zbylo z mnoha plemen jen několik jedinců. Naštěstí se vždy našli nadšenci, klidně bychom mohli říci vlastenci, kteří své národní plemeno s velkým úsilím a cílevědomostí přivedli zpět k životu. Většinou se to týkalo právě molosských plemen psů, neboť velké psy nebylo snadné za války uživit.
Plemena byla znovu vytvářena – obrazně řečeno – dle dobových ilustrací původních typů a písemných záznamů o nich 
(historické knihy, kroniky, staré kynologické časopisy).

Při renesanci plemen se využívalo úzké příbuzenské plemenitby, která zdraví plemene podkopávala, 
přikřižováním nečistokrevných psů leckdy pochybné kvality a poté i jedinců z plemen, která se původním v něčem podobala.
Většina současných molossů je tedy více či méně přesným odlitkem plemene původního, 
ale materiál již není čistý kov, ale slitina. Navíc šlechtění molossoidních plemen podléhalo diktátu módy a komerce, a tak je tomu, bohužel, dodnes.
Nesmyslně se upřednostňují co největší a nejtěžší zvířata, takže některá plemena molossů trpí závažnými zdravotními problémy (deformace kloubů a kostry). Původně čilí pracovní psi, dnes většinou neschopní větší fyzické zátěže, umírají relativně mladí.
Skutečně starobylými jsou pastevečtí psi. Ať hlídá pastevec stádo kdekoli, 
vždy je to de facto potomek asijského pasteveckého psa. 
Ať je s vyššími končetinami či s nižšími, ať je krátkosrstý či dlouhosrstý, ať žije v nížinách či v horských oblastech, 
mnohé detaily jeho exteriéru a povahy nasvědčují o pokrevní spřízněnosti se starým pasteveckým psem ze střední Asie, dnešním středoasijcem. 
V žádném případě nemá nic společného ani s dogou, ani s mastinem, ani s mastifem, 
ani s tibetskou dogou... a nemá zkrácenou ani lebku, ani rozum, v dnešní době díky zákonu na ochranu zvířat proti týrání už ani uši ne.
Pastevečtí psi se ani po několika tisíciletích příliš exteriérově a povahově nezměnili, protože celou tu dobu dělali to, pro co byli vyšlechtěni – pracovali, a to velmi tvrdě, u stáda. Neplnili žádnou hlídací ani honáckou funkci, nýbrž doprovázeli stádo jako ochranka a chránili je před zloději, vlky, medvědy a dalšími šelmami.
Tak, jak se současná pastevecká plemena v mnohém sobě podobají, tak se moderní molossové od sebe v mnohém liší, 
a to jak exteriérem, tak – a to především – povahou.



Není moloss jako moloss

Většinu tzv. molosských plemen lze tedy označit za plemena obnovená, tj. za plemena kulturní. Způsob jejich původního myšlení, jednání a konání je už křížením rozředěn, ba u některých plemen dočista změněn (například z bojovného anglického buldoka či německého boxera se stal spolehlivý rodinný pes, pytel dobroty, z rotvajlera, honáckého psa řezníků, zas disciplinovaný služební pes a příjemný parťák rodiny s odrostlejšími dětmi).
Většinu pasteveckých plemen lze označit za plemena starobylá, tj. primitivní, neboť ani jejich exteriér, ani myšlení a chování se po staletích nezměnily.
Pravdivost mého tvrzení, že mezi „starými“ a „novými“ molossy jsou diametrální povahové rozdíly, dané stupněm domestikace, nejlépe dokladuje vztah mezi psem a fenkou.
 
 Na otázku: Jaká je hierarchie mezi vaší fenkou a psem? mi odpovědělo 58 majitelů párku pasteveckých psů a 63 majitelů párku psů kulturních plemen. Výsledek je tento:
U pasteveckých plemen má ve dvojici pes–fenka vždy vůdčí roli fenka. Jestliže je starší než pes, vychovala si hocha k poslušnosti, a toho nikdy nenapadne, že kdyby nebylo té shránčlivé semetriky, jeho svět by se snad mohl točit opačným směrem.
Jestliže je fenka mladší než pes, jak dospívala, postupně si během her a skotačení psa krok za kokem podrobovala, až ho nakonec zcela ovládla. Pes je „pod pantoflem“, ale je mu fajn, protože nemusí příliš myslet a už vůbec nemusí rozhodovat.
U pastevců je to stejné jako u vlků, kde zhruba 80 procent problémů života smečky řeší alfa-vlčice. 
Směle lze říci, že ve smečkách divoce žijících psovitých šelem (vlci, divocí psi dingo apod.) a do nedávné doby polodivoce žijících asijských psů pasteveckých panuje matriarchát.
Stejně tomu kdysi bylo také u člověka. 
Dokud o osudu rodu rozhodovala moudrá žena s všeobjímajícím pudem sebezáchovy, rody vzkvétaly a dobře na světě bylo.
 Od té doby, co se moci chopili ješitní tlachaví mužové, tak se jen rokuje a válčí, ano, vážení, patriarchát není nic jiného, než blbnutí na kvadrát.
Bude-li ve smečce pastevců jediná fenka, psi si mezi sebou vytvoří hierarchii od pana ředitele po počišťovače dvora, ale vládnout všem bude fenka. 
Nikdo ze psů se neodváží protestovat, natož se po ní ohnat a už vůbec ne ji napadnout, tak to zařídila matka Příroda: fenka má důležitější roli než samec, a každý pes přírodního plemene to ví.
Na vztahu Aura–Mon jsem více než 11 let pozorovala fungování zákonů přírody – a byla jsem jimi stále fascinována. 
Psychická nadvláda o dva roky mladší a o 20 kg lehčí fenky byla neskutečná!
 
 Svou dominanci nad psem fenka dokazovala na každém kroku, ale pes se necítil ponižován či šikanován, 
naopak, co Aura činí, dobře činí, říkával a jeho obdiv a láska k fence stále rostly a rostly, až se nebes dotýkaly.
Kdykoli žíznivý Mon kráčel k misce s vodou, jako žok napitá fenka nelenila, zvedla se a předešla ho.
 Pila a chlemtala, chlemtala a pila a pes s jazykem na vestě trpělivě čekal. Pak si dáma krkla, nadbytečnou vodu vyblinkla a odkolébala se jak dromedár.
 Aby čokl netrpěl dehydratací, vždy mu decku dvě voděnky nechala. 
Jako první vcházela do dveří bezpečného domu Aura, jako první vycházel ze dveří domu na nebezpečnou ulici pes.
 Když se rozdávaly dobroty a pohlazení, stála první v řadě, když se při venčení cokoli semlelo, stála až druhá v řadě: poručila, ustoupila stranou a pes pod jejím dohledem konal sám.
 Šla psovi na pomoc, když přesila (dva němečtí ovčáci a jeden kříženec rotvajlera) byla veliká, převeliká? Ale kdeže! 
Aura dobře věděla, že Mon situaci zvládne sám – a taky že zvládl!
Molossové-nepastevci se, až na výjimky, dané povahou toho či onoho jedince, řídí právem silnějšího, a tím bývá ve dvojici pes. 
 
Takže je to pes, kdo na fenu zavrčí a odežene ji od své misky, je to pes, kdo stojí první v řadě na pamlsky, na pohlazení... Psi kulturních plemen, mezi něž patří i šlechtitelskou činností obnovená plemena molossů, se už začínají chovat jako lidé – nekulturně.
Jakmile spolu žijí pastevec a pes jakéhokoliv kulturního plemene, vůdcem je vždy pastevec. 
Pastevec kolegovi připomene význam pudů a instinktů a ten pochopí a podřídí se mu.
Žijí-li spolu středoasijec a kavkazan, vůdcem je vždy středoasijec. Protože má fyzickou převahu? Protože má duševní převahu! Zajímavé, že?
Každý, kdo touží po velkém psovi těch a těch kvalit, si mezi molossy najde toho svého, který mu padne jak ulitý.
Ač se jednotlivá plemena liší povahou i exteriérem,
všechna mají jedno společné:
velké srdce, které bije jen a jen  pro pána a jeho rodinu.