Dysplazie kyčelního kloubu

 je dedičná porucha, která ve svých závažnějších formách může způsobit zmrzačení, ochrnutí nebo bolestivou artritidu kloubu. Je způsobena kombinací genetických a vnějších faktorů. Vyskytuje se u mnoha druhů zvířat , ale nejvíce jí trpí psi, zejména velká plemena.

Dysplazie kyčelního kloubu je jednou z nejvíce zkoumaných chorob psů a nejběžnější jednoznačná příčina kyčelní artritidy.

U lidí se vyskytuje v četnosti zhruba 0,1% (jeden z tisíce).

Oboustranná dysplazie kyčelního kloubu u psa
Zdravé kyčle



Normální stavba kyčelního kloubu

 

Ve zdravé kyčli je stehenní kost (femur) napojena na pánev v kyčelním kloubu.

Téměř kulovitá hlavice stehenní kosti (caput ossis femoris) zapadá do kloubní jamky (tzv. acetabulum).

Kostěný povrch hlavice a jamky je krytý chrupavkou. Kosti poskytují sílu nutnou k nesení váhy těla, zatímco chrupavka umožňuje široký rozsah pohybu.

Normální funkce kyčlí může být ovlivněna dědičnými a vrozenými vadami, úrazy a získanými chorobami jako např. osteartrózou  a  revmatoidní  artritidou .


Dysplastická kyčel

Na kloubu trpícím dysplazií bývají abnormální dvě věci: zaprvé, hlavice stehenní kosti není pevně a hluboko usazená v acetabulu (drží jen volně nebo je usazená pouze zčásti); zadruhé, hlavice a jamka nejsou hladké a oblé, ale deformované, a způsobují tak opotřebení kloubu a abnormální tření při pohybu.

Na tento stav tělo reaguje několika způsoby. Kloub sám se neustále opravuje vrstvami nové chrupavky. Nicméně tento proces je poměrně pomalý ,-chrupavka není prokrvená a proto neregeneruje stejně rychle jako tkáně, kterými protéká hodně krve .

Kyčel tedy trpí nadměrným opotřebením nebo nedrží váhu těla odpovídajícim způsobem. Kloub se zanítí a vznikne cyklus ničení chrupavky, zánětů a bolestí. Je to samoudržovací proces, při kterém dochází k dalšímu poškozování kloubu a tím se snižuje jeho schopnost odolávat opotřebení. K poškozování přispívá i zánět a v kostech kloubu se navíc může vyvinout osteartróza, viditelná na  rentge.snímku jako malé úlomky kosti, které kloub také dále ničí.

Prvotní deformace kloubu se časem může zhoršovat nebo zůstávat neměnná. Pes může trpět bolestí i přes dobré výsledky rentgenů, a stejně tak nemít žádné viditelné problémy ani při velmi vážném poškození, patrném ze snímků. Stav kyčle je pouze jedním z faktorů určujících míru, do jaké dysplazie ztěžuje život a způsobuje bolest. Při mírné až středně těžké dysplazii jsou to často druhotné účinky nadměrného opotřebení kloubu nebo artritidy spíše než dysplazie samotná, které přímo způsobují zjevné problémy.

 

Příčiny a následky

U psů bývá obvykle příčinou hlavice stehenní kosti, která nezapadá do jamky v pánvi, případně špatně vyvinuté svalstvo v pánevní oblasti. Velká a obří plemena jsou k dysplazii náchylná všeobecně, trpí jí ovšem i jiné , malé plemena. Vyskytuje se také u koček.

Zvířata si obvykle od bolesti pomáhají tím, že omezí pohyb postiženého kloubu. Může se to projevovat „zaječím poskakováním“ (obě zadní nohy se pohybují společně), méně dynamickým pohybem (při běhání, skákání…) nebo strnulostí. Protože se kloub nemůže plně hýbat, tělo se přizpůsobuje využíváním páteře , což často způsobuje problémy s páteří, koleny a měkkými tkáněmi.

U psů se dysplazie téměř vždy objevuje před dosažením 18 měsíců. Defekt může být jak velmi mírný, tak prakticky zmrzačující, a někdy vyvolává vážnou osteoartritidu.

Dysplazie kyčelního kloubu se nejčastěji objevuje u středně velkých a velkých psů, j, ale vyskytuje se i mezi menšími plemeny jako jsou španělé.


Symptomy

Psi vykazují známky strnulosti nebo bolesti při vstávání, neochotu ke cvičení, poskakování nebo jiný abnormální způsob chůze (při běhu se nohy pohybují naráz spíše než střídavě), chromost, bolest, neochotu stát na zadních, skákat a chodit po schodech, dislokaci kyčelního kloubu nebo chřadnutí svalstva v oblasti kyčle. Rentgenové snímky potvrzují přítomnost dysplazie, ale u některých psů je tato porucha do dvou let na rentgenu neviditelná. Navíc mnoho postižených psů nevykazuje klinické příznaky; u některých se projevují i dříve než v sedmi měsících, zatímco u jiných až později v dospělosti.

Toto je zčásti dáno tím, že prvotní porucha v kyčli může být mírná nebo vážná, stabilní nebo zhoršující se, a tělo někdy dokáže poškozený kloub opravovat tak dobře, že se s poškozováním vyrovná. Různá zvířata mají také různý práh bolesti, různou hmotnost a různý způsob a množství pohybu; lehký pes, který jen chodí, zatěžuje kloub jinak než pes těžší nebo aktivnější. U některých psů se příznaky objevují brzy a jiní onemocnění nemusí vůbec pociťovat.

Každý případ se proto musí řešit podle individuálních faktorů; nabízí se řada možností léčby.

]Diagnóza

Klasický diagnostický postup využívá rentgenových snímků a bodovacího testu kyčlí. Provádí se v odpovídajícím věku a je vhodné ho zopakovat ještě v dospělosti (pokud se test udělá příliš brzy, jsou výsledky neprůkazné). Protože dysplazie je do velké míry dědičná, doporučuje se zkontrolovat stupeň dysplazie u rodičů před koupí štěněte a také při posuzování vhodnosti psa pro chov. Ale přestože je tato porucha dědičná, může se objevit i u psů, jejichž rodiče mají stupeň dysplazie negativní.

Při diagnóze suspektní dysplazie se kromě rentgenových snímků sleduje pohyb a chování psa, aby se posoudilo, zda je ovlivněna kvalita jeho života. Chromost, abnormální pohyb kyčlí a páteře, obtíže při běhu a omezená pohyblivost jsou zjevné důkazy problému. Toto se musí brát v potaz, neboť zvíře může trpět velkými bolestmi i při dobrých výsledcích rentgenů.

Je také běžné zrentgenovat páteř a nohy spolu s kyčlemi, protože měkké tkáně mohou být namáhány velkým napětím dysplastické kyčle nebo mohou být objeveny další faktory ovlivňující pohyblivost v kyčlích, například poškození nervů.

Existuje několik různých systémů pro posuzování stupně dysplazie, zpravidla však vedou k rozdělení do pěti kategoríí: A – negativní, B – hraniční, C – mírná dysplazie, D – střední dysplazie, E – těžká dysplazie. Pro pořízení korektních snímků je nutná sedace zvířete, aby bylo možné ho udržet v klidu ve správné poloze a aby se snížil svalový tonus.


Stavy zaměnitelné s dysplazií kyčelního kloubu

Následující stavy mohou mít symptomy velmi podobné dysplazii a měly by být vyloučeny při diagnostikování:

  • Cauda  eugina syndrom (např. u problémů s bedry)
  • prasklý křížový vaz
  • další artritická onemocnění v zadních končetinách

Symptomy dysplazie kyčelního kloubu jsou zřídka výrazné. Obvykle se objevuje mírné ochromení, které se může najednou zhoršit. Psi s přetrženým křížovým vazem postiženou nohu drží zdviženou, což je u dysplazie neobvyklé. Psi s onemocněním páteře často při chůzi dřou drápy, mají slabé zadní nohy a nekoordinovaný krok.

Pes také může přizpůsobovat pohyb zadních nohou, aby kompenzoval bolest v předních končetinách (při artritidě, osteochondritidě nebo dysplazii loketního kloubu), kolenou nebo páteři. Je důležité vyloučit problémy s jinými klouby dříve, než je stanovena diagnóza dysplazie kyčelního kloubu, a odhalit případná další bolestivá onemocnění, která mohou být maskována přítomností mírné dysplazie.]

Dlouhodobá bolest

Je důležité si uvědomit, že zvíře pravděpodobně žije s dysplazií od několika měsíců věku, a zvyklo si tedy na chronickou bolest a naučilo se s ní žít. Psi trpící takovouto bolestí ji obvykle na sobě nedávají znát. Někdy si najednou sednou během chůze nebo odmítají chodit či vylézt někam, kam jsou zvyklí, ale to může být příznak mnoha jiných problémů, včetně trnu v tlapě nebo dočasné bolesti svalu. Proto je rozpoznávání bolesti méně obvyklý způsob detekce dysplazie než sledování způsobu chůze a dalších výše popsaných abnormalit.


Léčba

 

Přehled

Neexistuje kompletní lék, přestože je mnoho možností, jak zmírnit klinické příznaky. Účelem léčby je zvýšit kvalitu života. Především, jedná se o dědičnou záležitost, která se mění v průběhu života, a proto musí být léčba pravidelně revidována a přezkoumávána, aby se zjistilo případné zhoršení příznaků nebo jiné výrazné změny.

Pokud je problém relativně mírný, je někdy potřeba pouze vhodná medikace, která tělu pomáhá vyrovnat se se zánětem, bolestí a opotřebením kloubů. V mnoha případech tato léčba postačuje po dlouhou dobu.

Když problém nelze řešit medikací, často je nutné přikročit k operaci. Existují dva tradiční typy operací – takový, který kloub vytvaruje (a tím zmírňuje bolest a napomáhá pohyblivosti), a kompletní náhrada kloubu (endoprotéza podobná jako u lidí).


Neoperativní řešení

Neoperativní léčba zahrnuje tři základní prvky: kontrola hmotnosti, pravidelný mírný pohyb a medikamentózní léčba. U psů s artritidou je často redukce hmotnosti nejdůležitější a někdy jediný nutný zásah. Rozumná fyzická zátěž stimuluje růst chrupavky a svalů a zabraňuje jejich ochabování, nesmí ale být příliš velká (náročné cvičení může i velmi uškodit). Medikace omezuje bolest, nepohodlí a škodlivé záněty.

Obvyklou medikaci představují nesteroidní  antirevmatika, která působí protizánětlivě a tlumí bolest. Jejich výběr musí být dobře zvážen, protože jeden druh léků může některým plemenům vyhovovat a jiným škodit. Tyto léky mohou u některých zvířat způsobit otravu jater, a proto se doporučuje během léčby provádět preventivní krevní testy. Stává se, že je nutné léky vyměnit, protože různé druhy léčiv působí u jednotlivých psů s různým úspěchem. Při léčbě antirevmatiky je také třeba brát v potaz, že psovi se uleví od bolesti a bude mít tendenci se přetěžovat.

Doporučuje se léčbu doplnit o preparáty obsahující glukosanim, který podporuje obnovování chrupavek a regeneraci kloubu. Glukosaminové přípravky plně účinkují až po cca šesti týdnech užívání, a proto se podávají v minimální zkušební době 3 – 5 týdnů. Nejsou to léky, ale surový materiál, na jehož zpracování tělo potřebuje čas. Účinek těchto přípravků při léčbě dysplazie je předmětem sporů; některé veterinární autority je shledávají přínosnými, jiné nikoli.

Tento typ léčby lze obvykle udržovat dlouhodobě – tak dlouho, dokud postačuje k předcházení a potlačování příznaků dysplazie.


Operativní řešení

Když medikace selhává a neposkytuje uspokojivou kvalitu života, stává se chirurgický zákrok nutností. Operace buď opravuje a tvaruje kloub, aby umožnila bezbolestný pohyb, nebo kloub úplně nahrazuje.

  • Trojitá osteotomie pánve: užívá se u psů ve stáří 5 – 12 měsíců. Dochází k přerušení všech tří pánevních kostí, které se otočí a fixují v odpovídající poloze. Tato metoda může být velmi úspěšná při včasném zákroku, ale u těžkých psů někdy selhává kvůli nutnosti odolávat většímu tlaku. Osteotomie pánve také vykazuje nižší úspěšnost při artróze, která je již viditelná na rentgenových snímcích.
  • Resekce hlavice stehenní kosti: odříznutí kloubní hlavice bez jejího nahrazení, používané u menších psů (pouze do 15 kg) a koček. V místě hlavice se samovolně vytvoří pakloub – fibrózní spojení v kloubu.

Operace modifikující tvar a strukturu kloubu obvykle vedou k redukci mobility kyčle. Zato ovšem zlepšují kvalitu života zvířete, redukují bolest a snižují budoucí rizika choroby.

Totální  endoprotéza  je nákladná, ale nejúspěšnější metoda, zvláště v těžkých případech. Obvykle umožní obnovit plnou pohyblivost kyčle, a protože je kloub zcela nahrazen, znemožňuje recidivu. Endoprotéza bývá nejlepším řešením pro větší psy (více než 20 – 30 kg), u nichž nelze využít některá jiná operativní řešení.

Další chirurgické zákroky:

  • Juvenilní symlyziodéza– zákrok prováděný u štěňat ve věku 4 – 5 měsíců. Ukončuje růst části pánve uzavřením růstové ploténky stydké kosti. Zbylá část pánve roste dál, čímž dochází k rotaci acetabula a jeho lepšímu utváření (překrytí hlavice stehenní kosti a její fixace v jamce).
  • Denervace kloubního pouzdra – odstranění nervů v postižené oblasti, které ulehčí zvířeti od bolesti.


Další pomoc

Na trhu je dnes k sehnání mnoho produktů, které pomáhají psům trpícím dysplazií. Zahrnují mj. psí pelíšky redukující tlak, rampy, schody a stupínky ze dřeva, plastů, kovu nebo pěnových hmot, které pomáhají psovi dostat se z jednoho místa na druhé, aniž by si způsobil další poškození kloubů nebo bolest.

 

Dysplazie kyčelních kloubů se projevuje abnormálním utvářením kyčelní jamky a hlavice stehenní kosti a jedná se o vývojové onemocnění. U zdravého kyčelního kloubu zapadá hlavice stehenní kosti pevně do kloubní jamky. Při dysplazii je kloubní spojení volnější. DKK není vrozené onemocnění, ale vrozená je predispozice k němu. Výsledný obraz DKK je genetickým vybavením jedince (stavba kloubních struktur, velikost svalové hmoty) a faktorů vnějšího prostředí (rychlost růstu, způsob výživy, každodenní zátěž). V různých studiích bylo zjištěno, že mají-li oba rodiče negativní rentgenologický nález na obou kyčelních kloubech, je 64-81% potomků bez nálezu a 19-36% potomků dysplastických. Zatímco u rodičů s nálezem DKK je tento poměr opačný, t.j. 17-37% potomků negativních a 63-93% potomků dysplastických. Z toho vyplývá, že i jedinci bez projevů DKK mohou být nosiči vloh pro její vznik.

Všichni zvířata bez rozdílu, tedy i ti, u kterých se později vyvine DKK, se rodí s normálními kyčelními klouby.

Pro vývoj kyčelního kloubu jsou rozhodující první dva měsíce po narození, kdy jsou součásti kloubu dosud měkké, protože jsou tvořeny převážně chrupavčitou tkání.

Ta je později  nahrazena kostní tkání.  Jestliže více než polovina hlavice leží mimo kloubní jamku, jde o částečné vykloubení.

Nejspolehlivější metodou pro zjištění DKK je rtg. vyšetření.

K objektivnímu posouzení kyčelního kloubu z hlediska DKK je správně provedený  rentgenový snímek. K vyhodnocení se zasílá veterinárnímu lékaři, který je určený jako posuzovatel pro dané plemeno.

Minimální věk pro oficiální vyšetření na DKK je 12 měsíců, u velkých a těžkých plemen jako je leonberger  činí minimální věková hranice 18 měsíců.  

Aby bylo zajištěno dostatečné uvolnění svalů, provádí se vyšetření v narkóze. 

 V České republice se pro  DKK používá označení stupňů 0 až 4, kde

 0 znamená negativní nález,

1 je hraniční stav mezi normálním a dysplastickým kloubem,

2 představuje lehkou DKK,

3 střední a 4 těžký stupeň DKK.

Díky složitému genetickému založení je vlastně skoro  nemožné i přes četné snahy chovatelů DKK úplně eliminovat.

    převzato z Wikipedie a z netu 

DKK je jedno z nejsledovanějších a nejhlídanějších onemocnění v chovu čistokrevných psů. 

Jedná se o dědičně podmíněný chybný vývoj kyčelních kloubů. Oproti stejnému onemocnění u lidí nemůžeme u psů diagnostikovat dysplazii kyčelního kloubu hned po narození, protože k jejímu vzniku dochází až během růstu následkem působení mnoha faktorů. Jedná se tedy o vývojové, nikoli vrozené onemocnění s polygenní dědičností (tzn. ovlivněné více geny). Na jeho vzniku se však podílí kromě dědičnosti i faktory vnějšího prostředí.

Kyčelní kloub tvoří hlavice stehenní kosti a jamka – tzv. acetabulum. Hlavice je v jamce držena díky vazu, kterým jsou obě struktury spojeny a také díky kloubnímu pouzdru. Utváření kloubu se může u jednotlivých plemen morfologicky lišit.

Klouby zůstávají stabilní pouze prvních 10 až 14 dnů života zvířete. Z hlediska vývoje kyčelního kloubu jsou nejkritičtější první dva měsíce po narození, kdy jsou součásti kloubu dosud měkké, protože jsou tvořeny převážně chrupavčitou tkání. Ta je později v procesu osifikace plně nahrazena kostní tkání. Nejrychleji štěňátka rostou mezi 0 – 8 týdnem po narození, kdy mají velké nároky na kvalitu mléka od matky v kombinaci s počínajícím přechodem na krmivo pro štěňata. Je třeba si uvědomit, že štěně středně velkého plemene má váhu při narození zhruba 0,5 kg a během 8-9 měsíců váží 20 – 35 kg. Rychlost růstu je zde opravdu ohromná a je na místě krmit opravdu kvalitně a vyhnout se zbytečnému přetěžování mladého zvířete. Ideální jsou přiměřeně dlouhé vycházky do přírody.

Diskutuje se, jak velký podíl na rozvoji DKK má genetický základ jedince a jak velký podíl má vnější prostředí, zejména výživa a fyzická zátěž organismu. Údaje pro různá plemena se liší, ale všeobecně se uvádí, že plemena těžká a velká jsou více postižená než plemena malá. Podíl genetického základu na rozvoji dědičné choroby se udává koeficientem heritability (h2). Je to číslo o hodnotě 0,0 – 1,0, kde hodnota 0,0 reprezentuje vlastnost nebo chorobu, která není dědičná (např. parazitární onemocnění), kdežto hodnota 1,0 udává vlastnost nebo znak, jejíž projev je výsledkem pouze genetického základu – genotypu jedince (zbarvení jedince, předkus, podkus apod.). Protože některé dědičné choroby a vlastnosti psa jsou kontrolovány větším počtem genů a rozvoj defektu je rovněž závislý na řadě faktorů vnějšího prostředí, je hodnota koeficientu heritability nižší než 1,0. U různých plemen jsou udávané různé hodnoty pro DKK. Např. u německého ovčáka se DKK vyskytuje ve 26 – 58 % případů, což je koeficient h2 = 0,11 – 0,49. Zlatý retrívr má výskyt 20%, což je koeficient h2 = 0,44, novofoundlandský pes má koeficient h2 = 0,49, bernardýn má koeficient h2 = 0,40 atd. Takže z toho vyplívá, že např. u bernardýna, který má hodnotu h2 = 0,40, je podíl genotypu na rozvoji dysplazie kyčelních kloubů 40% a zbytek do 100% - tedy 60% je podíl vnějšího prostředí, jako úroveň výživy a zátěže. V různých zdrojích najdeme různé hodnoty pro koeficient h2, to však nic nemění na faktu, že podíl genotypu na rozvoji této dědičné choroby je většinou menší, než podíl vlivu vnějšího prostředí.

Protože selekční chovatelské programy jsou založeny na používání jedinců s normálními, nebo minimálně postiženými kyčlemi, kteří ale mohou dále přenášet neprojevenou genetickou zátěž na potomky, je zřejmě nemožné i při sebepřísnější selekci dysplazii z chovu zcela vymítit. Lze pouze snižovat četnost jejího výskytu. Z uvedeného vyplývá důležitý fakt, že i potomci nedysplatických rodičů mohou mít dysplazii! Tato pravděpodobnost je však statisticky významně menší, než u rodičů s dysplazií. Uvádí se, že rodiče s normálními kyčelními klouby produkují 70-82 % normálních potomků, kdežto postižení rodiče jen 7-37 % normálních potomků.

Zařazení DKK mezi onemocnění vývojová tedy znamená, že k vývoji onemocnění dochází až během vývoje/růstu zvířete. Není tedy přítomno v době narození štěněte, narozdíl od DKK u lidí, kde jde o onemocnění vrozené. Štěně se tedy rodí s normálně vyvinutým chrupavčitým základem kloubu, neboli zdravým kloubem. Při odhalení DKK může pomoci tzv.časná diagnostika DKK, která bohužel v našich podmínkách ještě není zcela běžná. Jedná se o stanovení pasivní volnosti neboli pasivní laxity kyčelního kloubu. Optimální doba pro provedení časné diagnostiky je mezi 3-4 měsícem věku štěněte, nejpozději však okolo 7 měsíců. Mnohaletými výzkumy zabývajícími se pasivní laxitou kyčle, bylo prokázáno, že schopnost této metody předpovídat budoucí vývoj DKK u zvířete je velmi vysoká a metoda je tudíž dosti spolehlivá. Tato vyšetřovací metoda se hojně používá v USA, v Evropě ještě bohužel není toto vyšetření až tak běžné, ale myslím, že je prospěšné pro všechny chovatele psů. V našich podmínkách se vyšetření na DKK provádí ve stáří minimálně 12 měsíců.

V KCHL je možno provádět rtg DKK od 18.měsíců pro uchovnění .

Dysplazie loketních kloubů (DLK)

Další hojně diskutovaný problém v chovu psů je dysplazie loketního kloubu. Stejně jako DKK je řazena do skupiny vývojových onemocnění. Je to komplexní onemocnění, jehož podkladem je osteochondróza – defekt v kostnatění chrupavky v rostoucí kosti. Dysplazie lokte je souhrnný název pro 3 různé patologické stavy: oddělení koronoidního výběžku (fragmentovaný processus coronoideus - FCP),volný ankoneální výběžek (volný processus anconeus - UAP) osteochondróza hlavice kosti pažní (OCD). Často se vyskytuje nepravidelnost kloubních ploch lokte. Postižen může být jeden kloub nebo také klouby oba, jak u psů, tak i u fen. U některých plemen je tento defekt častěji popisován ale u psů. Dysplazii loktů lze pozorovat již ve stáří 4 – 6 měsíců. Všechny tři poruchy loketního kloubu (FCP, UAP, OCD) lze operativně odstraňovat a to je pravděpodobně důvodem, proč není tento defekt tak podrobně a intenzivně geneticky prostudován jako u DKK. Z genetického hlediska je DLK prezentována jako onemocnění vyvolané více geny, tzv. polygenní dědičnost. Genetická kontrola tohoto defektu ještě není zcela úplně jasná.

Postižena bývají především velká plemena psů, přičemž největší výskyt byl zjištěn u německého ovčáka, dále pak u bernského salašnického psa, rotvailera, německé dogy atd.

Loketní kloub má složitou strukturu a jakákoliv změna v normálním uspořádání vede k bolestivosti a omezenému používání končetiny. Dysplazie lokte je patologický stav, při kterém je jedna nebo více oblastí loketního kloubu postižena. V řadě případů se vyskytuje osteochondróza hlavice kosti pažní a oddělení koronoidního výběžku (FCP) současně. Volný ankoneální výběžek (UAP) se většinou vyskytuje samostatně. Společný výskyt všech 3 patologických stavů je vzácný.

Obvyklým příznakem u dysplazie lokte je kulhání, vytáčení postižené končetiny od těla, případně úplné odlehčení postižené končetiny. První příznaky mohou být zaznamenány již ve 4 měsících stáří. S postupujícím věkem probíhají v dysplatickém kloubu artrotické změny (vzniká artróza). Artróza je příčinou permanentní bolestivosti, vede ke snížení pohyblivosti kloubu. Dysplazie loketního kloubu je proto v neřešených případech příčinou celoživotního handicapu u nemocného psa. Pokud se tedy problém včas diagnostikuje, řadě pacientů může chirurgické řešení výrazně zmírnit potíže a velkému množství pacientů odstraní potíže zcela. Pro potvrzení diagnózy je tedy nezbytné provést rentgenologické vyšetření. Preventivní vyšetřní se provádí stejně jako u DKK nejdříve ve věku 12 měsíců, většinou společně s vyšetřením DKK. Některé chovatelské kluby doporučují i vyšetření na výskyt osteochondrózy páteře.

Osteochondróza (osteochondritis dissecans, OCD)

Jak již bylo řečeno, u vzniku DLK bývá v počátku přítomna osteochondróza. U osteochondrózy dochází k poruše v přeměně růstové chrupavky v kost. V oblasti kloubní plochy se to projeví odchlípnutím části chrupavky a vznikem prohlubně v kloubní ploše a volného tělíska (čipu) v kloubu. Pokud stejný defekt vznikne v oblasti růstové zóny kosti, může dojít k deformacím ve tvaru kosti nebo nepřipojení výběžku se samostatným osifikačním centrem. Postihuje nejen loket, ale i jiné klouby, hlavně ramenní, kolenní a hlezenní kloub mladých, rychle rostoucích psů velkých plemen a postihuje také v nemalé míře páteř. U DLK často není patrné, zda je kost pažní postižena primárně OCD, nebo lézí, která vzniká působením uvolněného koronoidního výběžku a jeho drhnutím o protilehlou chrupavku na kosti pažní. Při osteochondróze dochází k uvolnění části chrupavky kloubní plochy, vzniku poškození hladké chrupavčité plochy a putování odtrženého chrupavčitého tělíska kloubem - to je příčinou poškození a bolestivosti. Bolestivost způsobuje i obnažení kosti v místě poškození. Mezi příčiny osteochondrózy patří jak genetické faktory (většinou plemena nad 25 kg v dospělosti), tak traumatizace, a především chyby ve výživě a rychlý růst.

Luxace čéšky (pately) 

Oproti DLK a DKK je tento problém především problémem trpasličích a malých plemen. Jde o defekt, při kterém je čéška dočasně nebo trvale dislokována ze své normální (středové) polohy v kolenním kloubu. Patela (čéška) je oválná kost, tvořící součást kolenního kloubu. Při pohybu kolene se za normální situace pohybuje nahoru a dolů ve žlábku stehenní kosti. V případě luxace (vykloubení) dochází k pohybům čéšky do stran - tím je narušena funkce kloubu a postižený jedinec nedokáže koleno natáhnout. Luxace může být jednostranná nebo dvoustranná. Čéška je častěji dislokována na vnitřní stranu kolena, méně často na vnější stranu kolena. Postižený jedinec není schopen normálního pohybu. 

Výskyt luxace čéšky je tedy častější u malých plemen psů (jorkšírský teriér, čivava, miniaturní a toy pudl apod.) a postiženy bývají častěji feny (1,6krát více) než psi.

Luxace tedy může být buď vrozená nebo získaná. Získaná luxace nastává po úraze, kdy dojde k poškození některé z anatomických struktur, nejčastěji pádem z výšky.

U vrozené luxace se předpokládá opět polygenní genetická kontrola, tzn. že je kontrolována více geny a zapříčiněna mnoha vrozenými dispozicemi, které ve svém důsledku vedou k danému problému. Často jsou postiženy obě končetiny. Luxace se vytváří v průběhu růstu štěněte, kdy dochází k abnormálnímu utváření pánevních končetin. Většinou není postižen pouze kolenní kloub. Na vzniku luxace čéšky má vliv také utváření kloubu kyčelního, tvar (prohnutí) kosti stehenní, hloubka žlábku stehenní kosti, poloha hrbolu kosti holenní atd.

 

Jak je z předchozího textu patrné, zmíněná onemocnění lze ovlivnit správnou výživou v době růstu zvířete. Firma Orling s.r.o. již dvě desetiletí vyvíjí přípravky jak humánní tak i veterinární pro podporu pohybového aparátu, které jsou průběžně testovány. V ideálním případě je vhodné již od prenatálního (případně štěněčího) věku preventivně podávat Gelacan Baby. Přípravek s kolagenním hydrolyzátem a kostitvornými minerálními látkami pomůže rychle rostoucímu organismu doplnit všechny látky, které potřebuje pro zdárný vývoj a zároveň dodá matce potřebné látky pro ochranu jejího pohybového aparátu. Ať krmíme jakýmkoliv krmivem, Gelacan Baby pomůže vyhnout se deficitu potřebných látek a zároveň chovatel nemusí mít strach z předávkování díky vyváženým poměrům obsažených látek. Kolagenní peptidy blahodárně ovlivňují metabolismus buněk kloubní chrupavky i kosti a celkově zvyšují tvorbu kloubního kolagenu. Gelacan Baby byl úspěšně testován na štěňatech řady plemen společenských i pracovních, krmených různým způsobem (granule premiové a superpremiové řady, syrová strava tzv. Barf apod.).

Genetickou výbavu neovlivníme, ale správný růst a vývoj jedince můžeme ovlivnit správným pohybovým managementem a správnou výživou. A tím můžeme minimalizovat riziko projevení se jakékoliv abnormality vývoje kloubů. Pes, u kterého i přes všechnu snahu byla zjištěna DKK nebo DLK vyššího stupně či osteochondroza, bude zcela jistě trpět artrózou v poměrně nízkém věku. V tomto případě je vhodné podávat přípravek s kolagenními peptidy pro zmírnění obtíží -Chondrocan Forte, při bolestivých stavech Gelacan Fast. 
 

Ing. Lenka Dostálková, ORLING