PŘÍBUZENSKÁ LINIE
napsala paní VLADIMÍRA TICHÁ
Příbuzenská plemenitba
Ti, kdo se chovem psů zabývají delší dobu si asi vzpomenou, že se o příbuzenské plemenitbě dříve moc nemluvilo. Zlom nastal na konci XX. století a nezanedbatelnou roli v tom hrála kniha Chov psů v roce 2000. Napsal ji pan Hellmuth Wachtel a snažil se v ní upozornit na problémy doprovázející nadměrné využívání krycích psů a příbuzenskou plemenitbu. Pan Wachtel pocházel z Rakouska, byl genetik a chovu psů se věnoval víc než 40 let. Byl autorem velkého množství odborných článků a také překladatelem kynologické literatury.
Otazníky kolem reprodukce psů
Dnes je otázka příbuzenské plemenitby velmi diskutovanou záležitostí. Ti, kdo jí nekriticky odmítají, jsou ochotní pranýřovat každého chovatele, který ji v chovu využije. Ti, kdo jí nekriticky podporují, jsou ochotni ji použít v praxi tam, kde by se jí měli vyhnout. Spory okolo příbuzenské plemenitby mezi odpůrci a příznivci se občas vedou snad ve všech klubech. Možná tedy stojí za to si okolo toho něco vysvětlit.
Obecně je možné říci, že o příbuzenskou plemenitbu se jedná, pokud má jedinec v jedné nebo více generacích stejné předky. Někdo hovoří o příbuznosti ve čtyřech či pěti generacích, není to ale úplná pravda. Příbuznost může zasahovat mnohem dál, jen ji v současných tří nebo čtyř generačních průkazech původu už nevidíme.
Důležité je, že se příbuzenská plemenitba dá spočítat. Nejčastěji je využíván tak zvaný Wrightův vzorec, a pokud máte chuť se do problému ponořit hlouběji, najdete ho i s vysvětlením na internetu. Zhruba je možné říci, že na základě Wrightova vzorce se spočítá koeficient příbuzenské plemenitby. Ten pak vyjadřuje ztrátu genetické různorodosti určitého jedince. Odborně se to nazývá variabilita a jedná se vlastně o určení míry dědičně podmíněných znaků, v jejichž případě získal potomek stejnou vlohu pro vyjádření určitého znaku (exteriér) nebo vlastnosti (povaha, zdraví) od otce i od matky.
Chovatelé si teď možná říkají, že přesně to by chtěli, tedy upevnit ve svém chovu standardní exteriérové znaky nebo vlastnosti. Velký problém ale spočívá v tom, že příbuzenská plemenitba upevňuje nejen to, co chceme, ale i to, oč vůbec nestojíme.
Chovatelé většinou přemýšlí o exteriéru psa.
Zapomínají na to, že součástí chovu je celá řada dalších věcí a ty příbuzenská plemenitba dokáže negativně ovlivnit. Může mít vliv např. na životaschopnost potomků, nedostatky v obranyschopnosti organizmu a potřebné odezvy na očkování, v dospělosti nedostatky v oblasti reprodukce a problémy, které lze nazvat konstituční – slabá konstituce, slabá kostra, nervová labilita, kousavost, obtížná cvičitelnost atd.
Příbuzenskou plemenitbou se zabývají i předpisy FCI. V Mezinárodní chovatelské strategii FCI (najdete ji na www.cmku.cz-dokumenty) je napsáno že: „K zachování nebo posílení genetické rozmanitosti plemene bychom se měli vyvarovat matadorbreedingu (opakování stejného jedince několikrát v jednom rodokmenu) a úzké příbuzenské plemenitby. Nemělo by docházet ke spojení sourozenců, matky a syna nebo otce a dcery. Obecně se doporučuje, aby žádný pes neměl více potomků než je 5% počtu štěňat registrovaných v populaci plemene během pěti let. Velikost populace by neměla být brána jen na národní úrovni, ale také na úrovni mezinárodní, a to zvláště u plemen s málopočetnou chovnou základnou.“
Někdy také bývá uváděno, že příbuzenská plemenitby by neměla překročit koeficient 12,5%. Ten, kdo se nechce zdržovat počítáním, může použít tabulku z publikace Dr. Jaromíra Dostála Genetika v kynologické praxi. Připomenout je určitě třeba, že uvedená tabulka počítá jen s jedním příbuzným předkem.
Koeficient příbuzenské plemenitby
Typ spojení Koeficient v %
Sourozenci mezi sebou 25%
Rodiče a děti 25%
Polosourozenci mezi sebou 12,5%
Prarodiče s vnoučaty 12,5%
Bratranci a sestřenice se čtyřmi společnými dědy 12,5%
Strýc nebi teta s neteří či synovcem 12,5%
Polostrýc a poloteta s neteří a synovcem 6,25%
Polobratranec a polosestřenice s jedním společným dědou 3,13%
Některé chovatelské kluby mají ve svých předpisech jasně definované ustanovení říkající,
jaký typ příbuzenské plemenitby je možné použít.
Jinde je vše ponecháno na chovateli s tím, že příslušný poradce chovu by měl na možné negativní dopady spojení upozornit. Klub má nebo by měl mít větší přehled o chovných jedincích nebo o výsledcích jednotlivých spojení a měl by informace chovatelům poskytovat.
Příbuzenská plemenitba je určitým druhem chovu.
Nakonec by bez ní asi nevznikla plemena psů.
Pokud se k ní má ale přistoupit, je třeba vědět, „na čem se dělá“, tedy jaká je kvalita vybraného otce i matky a zda vědomě nekombinujeme nějaké vady a to zvláště vady zdravotní.
Druhým důležitým aspektem je i to, zda potomci z příbuzenské plemenitby budou mít šanci na výběr nepříbuzného partnera. Třetí velký problém spočívá v tom, že některá plemena spadají do kategorie málopočetných plemen s malou chovnou základnou a že se prostě příbuzenské plemenitbě nelze vyhnout.
Problémy může vyvolat i nadměrné využívání určitého psa.
Je pochopitelné, že se některý nový chovný pes majitelům fen líbí.
Pokud ale má víc potomků, než je rozumné, může se plemeno dostat do situace, kdy se bez příbuzenské plemenitby další generace neobejdou.
Zažili jsme to v praxi, kdy se do ČR dovezl irský teriér Camogie Crusader. Byl to nádherný pes a pokryl cca 80 % našich chovných fen. Když se v následujících generacích použil na příbuzenskou plemenitbu, byly výsledky katastrofální. Potomkům chybělo někdy i 10 zubů. V chovu se objevila dědičně podmíněná digitální hyperkeratóza, kterou jsme zatím neznali a víc než 50% jedinců bylo bázlivých a kousavých.
Pokud se vrátíme k otázce zda příbuzenskou plemenitbu ano nebo ne, tak lze říci, že příbuzenská plemenitba je způsobem chovu a to způsobem obecně využívaným. Měla by se dělat s určitým záměrem a ne proto, že nepříbuzný pes je o 50 km dál, než ten příbuzný. Měla by se dělat na základě detailních znalostí psa i feny a jejich sourozenců a předků a mělo by být jasné, jaké budou možnosti potomků ze spojení při dalším využití v chovu. Počítat je vždy třeba s tím, že bychom úspěchu jedné chovatelské stanice neměli dávat přednost před prospěchem plemene jako celku.
V každém případě by se měl chovatel vyhnout spojení matky se synem nebo vlastních sourozenců.
Na příbuzenskou plemenitbu ale nelze svádět všechny problémy, které se v chovu jednotlivých plemen mohou vyskytnout.
On nemocný, povahově nevyrovnaný nebo z pohledu standardu vadný jedinec může vzniknout i ze spojení, kde příbuzného předka nenajdete ani v předchozích deseti generacích.